Řehoř se vlastně jmenoval Jiří, ale říkal si dědečkovým jménem až mu to zůstalo. Syn z bohaté senátorské rodiny, která přežila o století formální pád Senátu stejně jako germánská království, byl předurčen k církevní či správní kariéře. Jejich rodinný klan měl na funkce takřka monopol. Navzdory tomu nebyl Řehoř zářící kometa a do funkce biskupa zrál 21 let. Jeho bratru Petrovi se na biskupa nepodařilo dopletichařit vůbec a byl nejprve z vraždy obviněn a pak i zavražděn.
Doba byla zlá a každý problém se dal řešit násilím. Kde problém nebyl, dal se tímtéž násilím vyrobit. Od smrti Chlodovechovy v roce 511 měla Francká říše několik příbuzných spolukrálů (asi netřeba psát, že spolu většinou válčili). Kanonické právo platilo, pouze nerozhodl-li král jinak. Část jižní Galie stále drželi ariánští Ostrogóti, které Frankové postupně vytlačovali. Řehoř několikrát zmiňuje, že dokáží výborně utíkat. Do toho všeho přicházeli Bretonci, Sasové, Burgundové, Suevové, ba i Byzantinci.
Posledně jmenovaní se sami nazývali Římany. Dokonce i galští domorodci se nazývali Římany, ale s ohledem na déle trvající neexistenci Římské říše v tomto prostoru je překladatel a komentátor Jaromír Kincl nazývá Romány. Latinsky byl vychován, latinsky také celý život mluvil a psal, píše Kincl, ale ze zmínek o Řehořově latině je patrné, že tomu sám příliš nevěří. Díky práci překladatelově je však čtenář zbaven hrubek a nesmyslností Řehořovy latiny a může v plnosti užívat krás jeho slohu - záživných vyprávění proložených často přímou řečí (Řehoř patrně nedokázal převést řeč přímou na nepřímou).
S přibývajícími stránkami je Řehoř lepší a lepší až se nakonec stává gejzírem historek, příhod a událostí. Neuvěřitelný, nadpomyslný, šílený. Řehoř se pohybuje mezi fundamentalistickým patosem a putyční historkou, od kroniky přes soudničku po bajku. Nebýt to pravda (po roce 573 i spolehlivá), mohl by být duchovním otcem žánru fantasy. Čtenáři Tolkiena, zejména Silmarillionu, mají jedinečnou možnost v této knize nahlédnout z jakého typu materiálu Tolkien vycházel. Pro ilustraci dodávám, že Chlodovech I., syn Childerichův zplodil dceru Chrodechildu, jež povila tři spolukrále Chlodomera, Childeberta a Chlothachara. Jediný, kdo porušil jmennou kázeň (jmen na Ch, Th, G a S) byl děd prve zmíněného Merovech.
Zcela zvláštní kapitolou je Řehořův smysl pro morálku a dobro. V obecnosti lze říci, že žádný zločin posilující moc nebo majetek církve mu není dost špatný. Přesto zůstává v líčení skutků překvapivě přímočarý a nic nezastírá. Kveruluje proti odvolání biskupa za vraždu. Opěvuje Chlodovecha pro jeho dobrotu (za to, že se nechal pokřtít po katolicku) a skoro s dojetím líčí, jak ke konci života hledal ještě nějaké příbuzné, aby je nechal zabít. Stejně ovšem i nenávidí, třeba Chilpericha i za to, že se pokusil upravit abecedu. Lze se tak dočíst, jak zbožný misionář vzýval v slzách božské milosrdenství, aby svou božskou zázračnou silou zničilo to, co se lidským úsilím rozvrátit nedalo či jak chudičký poustevník jedl toliko kořínky, které si nechával posílat z Egypta. Dalo by se s úspěchem pochybovat, zda v Merovejském království vůbec existoval nákladnější způsob obživy.
Řehoř byl v duchu doby chorobně pověrčivý a skálopevně spoléhající na zázraky. Knihou se tak proplétají neuvěřitelná množství úkazů, zázraků a zjevení spojených se zprávami o epidemiích, pohromách a počasí. Žaludy se sice objevily, ale úroda se nevydařila. Mezi řečí Řehoř prozradí, že v hispánských ariánských královstvích bylo tolerováno dvojvěří, že církev běžně vlastnila otroky i že důkaz u tehdejšího soudu nemusel být jen ordál, ale připouštěla se i těsnopisně psaná kniha dopisů.
Též jsou vypsáno osudy různých nepravých Kristů, jak, proč a koho obvinit z čarodějnictví a vůbec mnohé jiné scénáře, které by se v obecnosti hodily i do našeho každodenního života a to nejen autorům detektivem a hororů.
Jak již bylo řečeno úvodem, vše co víme, víme od Řehoře, proto přesně nevíme, kdy Řehoř zemřel. V roce 596 byl již jeho stolec v Tours znova obsazen. Poslední líčená událost je z roku 591 a poslední kapitola byla sepsána v rozmezí let 593 až 594. Tolik tedy o Dějinách v deseti knihách, což je původní název, později často uváděných pod jménem Kronika Franků.
Vydalo Argo v roce 2006.
