Vlastně o tom se teprve mluví. Pro nás je tu seznámení se třiatřiceti rodinami tuto díru na kopci obývajícími. Zpočátku to není tolik patrné, ale pozor, opravdu dojde na všechny a ještě na několik přespolních pro zpestření děje (u nadějného mafiána si dokonce probereme celý životopis). Všemi těmi domy nás v nekonečných peripetiích ekonomických, osobních i náboženských provede Mae Čang, zázračná prorokyně Airnetu i obchodnice s níž se seznámíme jako se sháněčkou věcí. Ryman ji nazývá modistkou a nechá ji živit se věcmi, kterými by se nikdo neuživil na Hané začátkem 19. století, ne tak bože v kraji, kde je opravdová bída.
Beru to jako pomníček globalizace. Rurální román dnes napíše multikulturní autor v megalopoli Londýně a číst se bude v Praze. Autor nikdy neviděl ani Kazachstán ani Čínu. Když Sokol-Tůma nebo Martínek psali o moravskoslezském pomezí, bylo to proto, že se tam narodili a celý život trpěli rázovitým místním obyvatelstvem. Psali místním dialektem, kterým mluvili, než se naučili jazyk spisovný. Byli to svým způsobem odborníci na zapadákovy. Ryman píše o útisku menšiny, ale nezná ani menšinu, ani většinu. Je spravedlivý a chápající,není černobílý, vypráví o své vsi a jak ho trápí vady jeho lidu. Hraje realisticky, ale ne tělem, nýbrž loutkou vyrobenou z obalů od bílých značek, takže je uvěřitelný jako Štětinovy zprávy o Jižní Osetii.
Není, pochopitelně, zcela tupý, v porovnání s Heinleinem nebo klasickými autory sci-fi je múzem realizmu, takže jeho společnost je islamizovaná, ale i muslimové jsou akulturovaní horalé vyhnaní ze své staré identity "místních", kteří jen v mládí sní o muslimské kultuře a islámském světě, tam kdesi v údolí, než je udolá nedostatek a lokální řevnivosti a než se i oni, jako jejich předci, začnou užírat uhynulými sny a zaniklými možnostmi. Něco se dá zjevně odpozorovat z menšinářských ghett utopených nikoli v nekonečnosti pouští a štítů, ale v davech podzemní dráhy a supermarketů na periférii.
Kniha je dlouhá a spletitá, a tak jako vypravování staříčka na vsi se i ona vine všemi domy, přeskakuje od obchodu k náboženství, rodinným traumatům, drbům a starým křivdám. Něco se rozjíždí, aby se to zastavilo. A jsou lidé, kteří nám sešli z očí, ale nikoli z mysli. Kolem strany sto jsem byl nadšen optimistickou verzí Ságy rodu Forsythů, tím zanícením a nadšením jaké nalezneme dnes už jen ve firemních encyklopediích, ale kolem strany dvě stě už mi vadili výše zmiňovaní globální lokálové. Příběh se zavíjí v nekonečné spirále ekonomických zájmů, v propletenci, kde každý zrazuje každého, protože se to vyplatí, anebo proto, že si to mrav žádá. Jsou to takoví multikulturní Ewingové, Dallas po scifisticku. A pak že telenovela je upadlý žánr! jen dál a houšť, Bollywood vpřed! Už se těším na první sci-fi thriller, ve kterém astronauti odloží laserové pušky a zapějí píseň o neradostném osudu hvězdných kovkopů, zatímco vetřelci budou rytmicky slinit a vrtět ocasy.
Informace jsou jako cukr, prodávají se. Kdyby byl Ryman nějaké koupil, nemohl by nám nutit, že na malé islámské vsi samotná žena dokáže zatočit s handlířem verbální sprostotou! Byl bych to přešel, ale hudlařinu kvantového vědomí neodpustím nikomu, stejně jako mozek v jedenácti dimenzích!
Je pozitivní, že se Ryman ubránil budovatelskému přístupu ze zavádění nové technologie, a to se tak podobá spíše zavádění kukuřice v podmínkách dalekého severu ve vousatém vtipu o sovětském geologovi a čukčově ženě. Mae je vláčena událostmi, kde zájmy vládního technika převálcují zájmy městského mafiána a ty pak zastíní lokální klany, takže nic nedopadne tak, jak to vypadalo, že dopadne a nakonec jde vlastně o něco úplně jiného než šlo.
On mluví s Bohem. Dočista jako Ďábel. Svérázná verze ruralismu se tak lomí propady do nerozlišitelných vrstev realit, jak je známe z Lukjaněnka nebo dr. House a jak je propracováno v lucidním snění. Výklad ambivalentní role hrdiny, je v podstatě shrnutím Sternova podtypu hrdina - prorok. "Je gravitace taky hrdina?", zeptal se pes. Škoda, že by bylo nevhodné vyzrazovat postřehy a objevy Rymanova femininního Nea, jsou to zajímavé analogie.
Přijde mi, že jsem ke knize možná až příliš přísný, mnohé pasáže jsem hltal po desítkách stran a příběh, včetně závěru není prvoplánový a očekávaný. Manžel Mae je vykreslen opravdu skvěle, autor pracuje pro vládu, proto má zřejmě s lůzry rozsáhlé zkušenosti. Ostatně, mnohé z toho, co mu vyčítám, je tím, za co je vyzvedáván. Ryman je tvůrcem scifi všedního dne. (Na síti neleznou angličtináři Rymanův životopis i rozhovor s autorem.) Ovšem pušky k nevystřelení se mi pletly pod nohy celých čtyři sta stran. Ta největší, kterou jsem opravdu nepochopil je Maein "Pozdní květ". Dítě, které nebylo zrozeno, ale vydáveno, neboť vyrostlo v žaludku; spálené dítě bez očí, uší a prstů, které bude vnímat ostatními. Černé, palčivé dítě nové doby. Vidím v tom onen naivně nechápající názor na vztahy muže a ženy, který bije do očí u Miévilla, alespoň pokud jsem pochopil správně autorův medailon Martina Šusta.
Každopádně je Airnet kniha, která Vás přinutí se zamyslet, třeba jen na některých místech a ne vždy z pozitivních pohnutek. Nebudou to úvahy triviální. Sám stále zamýšlím, proč mé poznámky končí větou: Pocit, že Stavy rachotí neřeší otázku gamblerství, ale etiku boje s elfy zůstává.
