Šabach se zároveň stal hlavním prorokem hanspaulského zázraku, který povýšil lepší prvorepublikovou čtvrť na cestě k letišti, na kulturní Mekku českého národa srovnatelnou se Starým Bělidlem. Je také prorokem nejvytrvalejším, neboť kde je dnes sláva Ivana Hlase a Yo-yo bandu? Těmto velikánům však hrdinové nové Šabachovy kniha nesahají zpravidla ani nad podrážky. Tedy ti, kteří sahají, kniha totiž není vzdor perexům jen panoptikem všech těch "místních Elvisů" a bigbeatových skupin, jež skončily dřív, než se stačily dohodnout na jménu. mísí se v ní i figurky onačejší, které jsou sice jaksi hudbou dotčeny, ale mnohdy je to dotyk vpravdě efemérní.
Ne nadarmo je zmiňován Hrabal, i Šabachova povídka je reportáž z hospody, záznam vypravování u stolu se všemi jeho klady (autenticita, atmosféra) i zápory (kolikrát jsou to děsivé plky). Sám jsem velkým nepřítel co-jsme-si-to-jsme-si-ismu, a proto nemohu selankovitě pochrochtávat nad tím jak "bejvávalo dobře". Povídky jsou místy hodně syrové a surové. Příběhy existencí, které se samy pohřbily i těch, které se snad pohřbené už narodily. Normálních lidí, kteří si zcela iracionálně z vrtochu podmetli nohy i těch, kterým je podrazil někdo, protože chtěl sám stoupat rychleji nebo proto, že se prostě nudil. Pro prvně zmíněné doporučuji povídku Požár kolchozu. Laskavý humor je přítomen dosti pomálu, ačkoliv jsou povídky zaznamenány jeho jazykem. Snad proto, že jsem si Šabacha zafixoval jako autora jistého druhu tvorby, mám problém s jeho ne-kladnými hrdiny a ne-zápornými padouchy. Moje chyba. Vnímejte proto i obsah, ne jen pastelově-sépiovou atmosféru.
Hned prvá povídka je excelentní vykreslení pádu rebela v režimního práskače. Jak malicherné jsou občas důvody ke vzdoru! Zrovna tak, jako jsou malicherné důvody ke konformismu. Jako zlatá nit se knihou vinou metody přežívání v komunismu, ovšem překvapivě drsná Swinging London ukazuje, že ani přežívání v londýnském parku není bez úskalí. Ale pozor, nechybí ani anoncované figury, figurky a trosky, trochu šmejdi, trochu paraziti, trochu neumětelové, anebo taky ne. "Temperovanej hajzl" mě dostal, to je filozofie všedního piva. To se nedá vymyslet, to se dá jedině odposlechnout.
Nejsladší melodie je o neuvěřitelných cestách inspirace zahrnujících střelbu z okna i klub Cross - to je vybraná společnost, sám jsem v něm měl jednou přednášku. Poločas rozpadu kvarteta Fortuna. Bože, jak mě to prudilo, snad ten Kuděj... "až se vykecaj, tak nás vzbuděj." Satisfaction a Valící se kameny, které ještě nebyly obrostlé mechem. To bylo příjemné čtenářské povzbuzení, ačkoliv též závažná obžaloba režimu. Zrovna jedna v věcí, která se dá na půl mozku vnímat jako groteska, nebo celým jako dosti hořká životní sága.
Škoda lásky, ta mi připomněla křest. Takový optimismus bych věru nečekal, po tom všem, co jsem přečetl. A "I am"? Dobrá ukázka vlivu stárnutí. Myšlenky, duše i charaktery se kazí, někdy jako měkký salám, někdy jako trvanlivý, ale pořád a nevratně. Zpočátku je to zábava a říká se tomu zralost, potom se začnou objevovat zemité tóny...
Šabach umíchal dosti spletitý koktejl chutí. S odstupem musím konstatovat, že můj názor na knihu je ambivalentní, něco se líbilo velice, něco stále intenzívně nenávidím, u pár povídek jsem zapomněl o čem jsou. Věřím, že je to známka toho, že kniha osloví hodně čtenářů. A že má co říct i těm, co nebydleli na Praze 6.
Vydala Paseka v roce 2009.
| nápověda
