Nakladatelství Argo přineslo českému čtenáři prvotinu mladého francouzského spisovatele Romaina Sardoua (*1974) "A odpusť nám naše viny", čímž obohatilo českou historickou bibliografii. Jde o temný a násilný historický román z období 13. století, který svým námětem připomíná slavný román italského autora Umberta Eca "Jméno růže". Na rozdíl od "Jména růže" je Sardouův román méně filozofický a faktografický, ale o to více výpravný. Jak už sám podtitul říká, jde o historický thriller. Spojitost s knihou "Jméno růže" je daná hlavně tím, že i v tomto románu jde o objevování starého zločinu, který se někteří vysocí církevní činitelé z Vatikánu snaží navěky smazat ze všech análů a archívů církve. Děj se odehrává v zapadlém biskupství Draguan na okraji Francie, kde za tajemných okolností najdou přes padesát let zapomenutou vesnici, ukrytou v rozsáhlých bažinách. A to jen díky tomu, že protékající řeka vyplaví na břeh tři rozsekaná těla ztracených cestovatelů. Když se draguánský kostelník na rozkaz zdejšího biskupa vydá po stopách nebohých mrtvých z řeky, najde vesnici "prokletých", kterou později v archívu odhalí jako Vlkobijce. Zdejší obyvatelé jsou podle kostelníkova vyprávění ztělesněním ďábla, žijící jako zvířata na stromech a mluvící nekřesťanským jazykem. V téže době přijede za ledové zimní noci do biskupství jezdec v černém, který bez zjevného motivu zavraždí biskupa Haqiuna a odjede. Tím se začnou ledy hýbat. Biskupský vikář bratr Chuquet se rozhodne odvézt Haquinovy ostatky do Paříže a zjistit tam i něco o jeho tajemné minulosti. Mimo jiné, proč tajně pozval do Vlkobijců nového faráře. A tak začnou na povrh vyplouvat naprosto děsivá tajemství, jejichž znalost může znamenat jediné smrt. Sardou nám předkládá temný středověk v takové podobě, v jaké si ji vyobrazuje průměrný kulturní člověk. Jako dobu, kdy vládla církev neomezenou mocí, kdy rozkazy vydával jen ten, kdo měl více síly a vlivu, a hlad a smrt jsou každodenní jevy. Autor pracuje s dobovými reáliemi, a proto se na stránkách objevuje mnoho poznámek pod čarou, která uvádějí zdroj a vysvětlení informace. Některé věci jsou opravdu pro dnešního Evropana neuvěřitelné. Musím přiznat, že některé údaje jsem už znal díky středověké studii N. Ohlera "Umírání a smrt ve středověku", kterou jsem už na stránkách Párku doporučoval. Sardou vytvářel příběh stylem, který jakoby převzal ze špionážních románů. Několik postav, které o sobě nevědí, ale přitom hledají stejné cíle. A v závěru se v konečném vyúčtování setkají tváří v tvář. Právě závěr knihy, autorova pointa, je dle mého názoru vynikající a více než šokující. Kdo čeká klasické rozuzlování, kdy spravedlnost vyhraje na zločinem, ten bude zklamán. Ale právě v tomto nezvyklém závěru vidím taky jeden z kladů a výjimečnost tohoto díla. Nejsem vyznavač historických příběhů, snad jsem přečetl za život tak čtyři, ale tento opravdu zaujme každého čtenáře.
