Staří Řekové si pomocí bájí a mýtů zodpovídali otázky, na které neznali odpovědi - proč je ráno v trávě rosa, proč mají lidé v Africe černou pleť, kde se v Africe vzali jedovatí hadi... ale třeba také proč se člověk zamiluje, nebo co se s člověkem stane, když zemře, apod.
Věřili v mnoho Bohů, z nichž každý má na starosti něco jiného - k jednomu se šlo prosit, když byla špatná úroda, k druhému, když vypukla válka, ...
Olympští bohové měli lidské vlastnosti - dali se obměkčit dary, či prosbami, měli své oblíbence a chráněnce. Rovněž však uměli nenávidět, byli hádaví, závistiví, pomstychtiví, žárliví, prospěchářští, soupeřili mezi sebou o moc a byli si vzájemně nevěrní.
U nevěr bych se chtěla pozastavit, protože na nich a z nich vyplývající žárlivosti, nenávisti a snaze se pomstít, stojí většina příběhů. Uveďme si to na příkladu nejvyššího z Bohů - Dia. Nevěry vypadaly nejčastěji tak, že se sexuchtivý Bůh proměnil v nějaké zvíře (například býka, unesl krásnou princeznu Europu na Krétu a měl s ní tři syny), rostlinu (uvězněné princezny Danae se Zeus zmocnil v podobě zlatého deště a zplodil s ní Persea), vzal na sebe podobu manžela dotyčné (takto ošálil Alkménu, manželku krále Amfitriona, se kterou zplodil Hérakla). Diovy milenky pak většinou čekal nelehký osud - některé musely čelit pomstě Héry, Diovy manželky, která svou žárlivostí proslula (Semelé, matka Dionýsova, díky ní přišla o život, kněžku Íó Zeus proměnil v krávu, aby pomstě Héry unikla, ale ta na ni přesto poslala obrovského ováda, a nejabsurdnější je osud Kallistó, která byla nejprve Diem znásilněna, poté proměněna Hérou v medvědici a nakonec ji málem ulovil její vlastní syn). Některé se měly co obávat pomsty vlastního manžela (Antiopa) a jiné zabil samotný Zeus (titánku Métis, matku bohyně Athény, Zeus spolkl). Diova příkladu následovali ostatní bohové, takže většina z nich měla mezi lidmi řadu levobočků. Ti pak byli při svém životním putování svými božskými rodiči různě zvýhodňováni a ochraňováni a partnery svých rodičů naopak stíháni, což činí jejich příběhy poutavými a napínavými až do konce.
Řecké báje však nejsou jen příběhy Bohů a lidí, ale také příběhy měst - dozvíme se o osudu Théb, Sparty, Mykén, Olympie, Korintu, Delf, či Troje.
Dále se dočteme o původu a přesném významu úsloví, která se v jazyce natolik vžila, že je běžně používáme, aniž bychom kolikrát věděli, jak vznikla. Jedná se o takové pojmy jako je panický strach, danajský dar, Pandořina skříňka, Amorův šíp, Damoklův meč, labyrint, Pyrrhovo vítězství, apod.
Zřejmě nejznámější zpracování řeckých legend v češtině pochází z pera Eduarda Petišky a nazývá se Staré řecké báje a pověsti. Poprvé vyšlo v druhé polovině minulého století a od té doby se dočkalo 14 vydání. Petiška však není jediným spisovatelem, který se řeckou mytologií zabýval - dalším takovým je Jaromír Slušný. Jeho zpracování vyšlo na podzim minulého roku u nakladatelství XYZ pod názvem Nejkrásnější řecké báje a pověsti.
Ujmout se zpracování díla, u kterého se bude vždy nabízet srovnání s autorem Petiškova formátu, chtělo jistě odvahu... ale přestože výkon pana Slušného je více než slušný, mému srdci zůstane vždy bližší povídání pana Petišky.
