Začal jsem smutkem a tíhou podzimních depresí tento krátký článek o výboru ze sbírky Kokinwakašú, první z jednadvaceti císařských sbírek období Hejan. Vyšla v roce 905. Básně v ní obsažené jsou pětiverší zvaná tanka - doslovně: "krátké básně", teoretici se mohou přiučit, že se jedná o odrůdu básní waka (poesie v japonštině) v počtu slabik 7-5-7/7-7. Sbírku do angličtiny doslovně přeložila Helen Craig McCulloughová a z jejího vydání vybral a přebásnil Zdeněk Gerych.
Neodpustil jsem si tuto teoretickou vsuvku, neboť sbírka je zcela prostá úvodu, předmluvy či závěru. Není kam utéci a nezbývá, než se nechat unášet větrem spolu se sněhem, okvětními lístky sakur, klasy rýže nebo listy javorů. Záleží na ročním období, podle nich je sbírka členěna.
A podle období se člení také nálady. Podzimní melancholii básně Zpověď samotáře jsem přepsal já, kus oddílu jaro přinesl na svých stánkách vydavatel. Jsou jiskrné, skotačivé a rozverné. Doporučuji stránky 15, 17, 19 v ukázce. Zvláště báseň Až zaklepám je ukázkou až postmoderní sebekritiky jako vystřižené z Woodyho Allena.
Ačkoliv je sbírka kratičká a občas mám pocit, že se vloudil zápor tam, kde neměl být, rozhodně nepostrádá zvláštní údernou sílu japonské poesie. Zájemce o tento region potěší, ale nebude nevhodným dárkem, ani když budete podepřít dlouhý a teskný pohled svých "věrných psích očí", máte-li je na koho dělat.
Vydal Vyšehrad v roce 2007.
