Božena Němcová je také klíčem k zájmu Heleny Sobkové o Kateřinu Zaháňskou. Popravdě řečeno, ono je opravdu podivné, aby paní kněžna, sotva si kočí pořídí dítě, přidělila mu dům, dcerku zvala na pravidelné návštěvy a nakonec ji vzala i na pár let na zámek. Nejeden dobový román vypráví o nalezencích na prahu, kteří byli celý kníže pán, či nějak podobně. Sobková však nesouhlasí s nejsnadnějším řešením, že Božena Němcová je dítě samotné paní kněžny a knížete Metternicha, na základě studia monografií a korespondence dospěla k přesvědčení, že opravdovými rodiči spisovatelky Němcové byli Karl Clam-Martinic a Dorothea, o dvanáct let mladší sestra Kateřiny Frederiky Vilemíny Benigny princezny Kuronské.
Svou tezí se autorka dostává do sporu, kupříkladu s Miroslavem Ivanovem, nestorem české literatury faktu. V Dějinách a současnosti byla za historiografii či její vady v knize Malíř slavného portrétu Josef V. Hellich přeukrutně vypeskována, proto doufejme, že toto, již druhé a upravené vydání Kateřiny Zaháňské netrpí obdobnými bolestmi a věnujme se kvalitám literárním.
Kniha si zachovává formu odborného textu, avšak je velice čtivá i jako historický román, jen jmen a dat je mnohem více a přímých řečí chybí; za to jsou zde citáty z deníků a korespondencí. Barevné obrazové přílohy na křídě dávají knize dokonce formát obvyklý pro bulvární časopisy, neboť, přiznejme si, život a mravy lepších vrstev doby napoleonských válek byly vpravdě volnější a Kateřina Zaháňská, vzdor tomu, že intelektuálnější a vzdělanější, byla dobovým klonem Paris Hilton.
Jako správná dcera konce 18. století přijímala jeho svobodomyslné tendence a nekonvenčně je uplatňovala ve svém životě. Hle, jak poeticky autorka vyjádřila, jak málo bylo významných mužů, kteří by nebyli milenci Kateřiny Zaháňské! Byl jím i kníže Metternich (takže hned první náhled na původ Barunky nebyl až tak bláznivý), ale byl jím i Alfréd Windischgrätz a byli jimi další. Vilemína byla pravým polyhistorem, hovořila několika jazyky, byla krásná, bohatá, byla prostě to nejlepší, co bylo k mání.
Snad jen, vrátíme-li se krátce k historii, proč princezna sídlila v dolnoslezské Zaháni a v Ratibořicích? Přiznejme si, že o Ratibořicích víme jen díky Muzeu Boženy Němcové a kde že je ta Żahań věděl před tímto odkazem také asi málokdo. Historie je to spletitá, spojující spolu všechny nebo skoro všechny evropské státy. Polsko, jemuž Kuronsko a Zemgalsko připadlo. Rusko, jehož carevna Anna II. byla dříve kuronskou princeznou a která prosadila na kuronský trůn svého milence, dědečka Kateřiny Zaháňské. Rod Bironů (původně Bührenů) se stal vychovatel dětí Anny II. a právě tato technologie udávání nemanželských dětí dovedla Součkovou na stopu Boženy Němcové. Sama Vilemína takto udala své nemanželské dítě s ženatým švédským vyslancem, čehož pak litovala, protože další děti mít nemohla. Ačkoliv Bironi po smrti Anny II. strávili dlouhá léta ve vyhnanství na Sibiři, konec jejich vlády v Kuronsku učinila až carevna Kateřina II. a rod Bironů nechala "odejít" do zaháňského a náchodského ústraní. Ne nadarmo vzbudilo vydání knihy velkou pozornost v Lotyšsku, jehož část Kuronsko a Zemgalsko tvoří. Turonsko nás možná tolik neinteresuje, ale svého času vlastnilo Tobago a malou kolonii v Guineji.
Spletité, propletené osudy desítek státníků a šlechticů z dob, kdy mnohé země byly ještě něčím jiným, než se nám dnes zdají. proto také ten multinárodnostní zájem o Kateřinu Zaháňskou. Kniha skýtá možnost nahlédnout do historie a zjistit, že pro vyvolené byla v intencích současnosti a jak málo se na našem chování podepisuje konkrétní realizace luxusu, zda je to dostupnou technikou či dostupnými poddanými. Umožňuje vidět velké státníky jako záletné kašpárky motající se mezi dvěma milenkami, z nichž ani jednu nechtějí opustit (o manželce ani nemluvě), i šlechtice, jejichž portréty obdivujeme na zámcích, jako hochštaplery a gigoly s věčně prázdnou kapsou. Politiku světa viděnou prizmatem zájmů knížecích milenek. Zajímavé, zábavné a poučné.
Vydala Paseka v roce 2007.
