To a mnohé jiné lze vyčíst ze sociologické studie Wolfganga Sofskyho, kterou v roce 1992 obhájil jako habilitační práci na Fakultě sociálních věd Georg-Augustovy university v Göttingenu (která v roce 1933 stála v čele velkého čištění od "židovské fyziky"). Sofsky se vyzná v hutné sociologické terminologii a řeší problémy relevantnosti, validity a různých popiračských "upozornění". Ostatně připomíná, že Němci se metodou kolektivní neviny pokoušejí vylhat z odpovědnosti a situují se do "role obětí satanského svodu, nic netušících dětí, které nevěděly, co se děje".
Kniha se nezaměřuje jen na Dachau, ale je kompilací situace v koncentračních táborech obecně. Sofsky vychází z konceptu absolutní moci, který používá jako vodítko při sociologickém výzkumu koncentračních táborů jako mocenského systému svého druhu. Vychází přitom z použití násilí k dosažení moci: Vládnoucí systémy zacházejí většinou s násilím úsporně, protože to způsobuje nepořádek a riskuje neposlušnost poddaných. Naopak násilí či hrůza jsou podstatou teroru absolutní moci.
Organizovaný zločin byl monstrózní, jeho pachatelé nikoli. To už je o genocidách známo. Sofsky je však ani přesto nehodlá uniknout, neboť: Kolektivní zločiny nejsou nic jiného, než individuální zločiny v kolektivu. Vzdor tomu, že většina jejich pachatelů nebyla individuálními zločinci. I v závěru znova upozorňuje, že bachaři nebyli devianti (což by jim v současnosti bylo omluvou), ale že násilí používali, protože mohli a byli za něj odměňováni.
Cesta do koncentračního tábora přitom nebyla nijak složitá, v kategorii asociál se do nich z Německa dostaly osoby evidované za dopravní přestupky, neplatiči alimentů i kverulanti. V táborech, kde prostor byl privilegiem, si tito stávali privilegovanou kastou. Autor zde shrnuje často nezmiňované, ale o to krutější stratifikace mezi jednotlivými typy odsouzených a hlavně mezi národnosti. O Češích píše, že tvořili aktivní antifašistický kolektiv zásobovaný balíčky z domova.
Ačkoliv je známo nemálo příkladů elementární solidarity, rozsah sociální lhostejnosti, vzájemného odporu a nepřátelství nelze podceňovat. Sofsky je nemilosrdný ke všem. Připomíná však, že v případě vězňů, přežití vyžadovalo neustálou aktivitu, opatrnost a bezohlednost. Veškeré investice do citových vazeb vězně psychicky vyčerpávaly a snadno vedly k jeho zhroucení.
Absolutní moc preferuje řád prostoru jako technologii. Táborovému času však chyběl vývoj. Opakující se rytmus shonu a čekání, trvání a okamžitosti postupně ničil smysl pro čas. A sebezáchova v táboře znamenala neustálou snahu o udržení, záchranu času a restituci vědomí času, která však předem podléhala dalekosáhlým deformacím. Tolik z části věnované prostotu a času.
Druhá je o sociálních strukturách, nejprve personálu SS: V SS vznikl ideál politického vojáka, jemuž se stal stálý teroristický boj proti vnitřnímu nepříteli způsobem života. Eicke (inspektor koncentračních táborů a velitel strážních oddílů SS) odporoval vojáctví a podporoval parťáctví a rovnost esesmanů v táborech. Systém správy byl velmi decentralizovaný, necelistvý a vzájemně soupeřící. Sofsky popisuje přelévání pravomocí a tvoření různých velících institucí, které stejně, jako nařízení o efektivním využívání vězňů, narážela a končila na lokálních tlupách dozorců. V mnoha detailech ukazuje, jak se právě tyto "elitní" složky vzdálily svým pofiderním ideálům, ať už brutalitou (a jako že hnusu se čtenáři dostane opravdu přehršel) nebo prostě jen zlodějstvím, neschopností a vyhýbáním se vojenské službě. Již v roce 1933 v Dachau fungovala dílna o 500 zaměstnancích, která vyřizovala soukromé zakázky esesmanů. Jak náhle bledne leckde adorovaný ideál Nordičana v nažehlené uniformě, ve světle bot kradených ze skladu oděvů vězňů!
Bez instituce samosprávy a kolaborace funkcionářů by se disciplína a kontrola brzy zhroutily. Přesto právě z prostředí samosprávy táborů pocházela největší povstání v Mathausenu, Treblince a dalších táborech. Autor si povšiml často přehlíženého původu samosprávy: Nikoliv pořádek, ale nepořádek ospravedlňoval kápovo postavení.
Touto nemilosrdnou optikou autor probere v následujícím tématiku práce, násilí a smrti. Není to příjemné čtení. Snad právě proto, je ale dobré takové knihy občas číst anebo o nich alespoň vědět.
Vydalo Argo v roce 2006.
Stalo se to, a tedy se to může stát opět. Může se to stát všude. Primo Levi
