Jen tak sama od sebe bych si asi Hrušku nepořídila, podle textu na obálce bych jí odsoudila jako příliš intelektuální literaturu na mou osobu, na čtení v autobuse, na oddych a provětrání hlavy po náročném pracovním dni. Byla by to škoda. Mohla jsem si ale poslechnout zajímavě vybranou ukázku v poutavém pojetí herečky Věry Slunéčkové. Šla jsem se totiž v rámci Světa knihy podívat na předání již zmiňované Ceny Jiřího Ortena. Hruškadóttir byla jako jedna ze tří finalistů představena a obhajována svým patronem z odborné poroty. Obhajoba by mne upřímně řečeno nepřesvědčila, protože bohužel některým literárně-kritickým obratům příliš nerozumím, ale ukázka zaujala. I kdyby byl nakonec ověnčen jiný z mladých autorů, měla jsem již Hrušku zapsanou na pomyslném knižním nákupním seznamu.
Měla-li bych pro zhodnocení použít jedno slovo, bylo by to "působivé". Příběh není důležitý, na čem záleží jsou postavy, jejich charakter, pocity a vztahy mezi nimi. Mladá hrdinka a její životní zkouška. Jak se vyrovnat s osobní tragédií. Jak pokračovat v načatém životě. A jestli to má smysl.
Zajímalo by mě, jestli musela autorka pečlivě cizelovat každý odstavec, každou větu, nebo jestli jí slova v této podobě prostě plynou z pera (resp. z klávesnice). Tak i tak na mě výsledek udělal dojem.
Hrušky už sice nekvetou a ke zrání zase mají ještě daleko, zkuste si ale nějakou vyhlédnout. Možná se vám podaří najít nějaký strom s duší - nemusí být starý, to není jediný předpoklad toho, aby mnohé zažil. Až bude opravdu pěkný pozdně jarní den, posaďte se pod ten strom, jen tak, na zem do trávy a opřete se o kmen. Zaposlouchejte se do šumění listů a bzučení všech vícenohých hmyzích potvor, pak budete správně naladěni na knihu Hruškadóttir. Nebo si jí jako já přečtěte v autobuse po cestě z práce.
