Kniha je krásná nejen sama o sobě kvalitním zpracováním a 489 snímky. Studničkův text, zejména v krátkých úvodních kapitolách věnovaných různým aspektům kapradin, nepostrádá ani kvality literární, to jest, je přehledný a nad očekávání zábavný. Pár odlehčujících historek z putování za kapradinami (to jest pády do močálů, strží a jiné ostudy) mi připomnělo zanícená vyprávění fotografů hub a dosud jsem je v jiném atlase neviděl.
Kapradiny disponují vcelku komplikovaným způsobem pohlavního rozmnožování, v němž se střídají dvě generace - haploidní gametofyt vzniklý ze sporů a diploidní sporofyt vyrostlý z proklu - gametofytu. Omlouvám se, že děsím učenými termíny, ale právě tato věta mi umožní poukázat na citát, již z roku 1911, že všechno může být naopak, ba přímo i všelijak. Některé druhy dokonce rezignovaly na pohlavní rozmnožování úplně. Takovéto výstřednosti zpravidla odkazují na jistou archaičnost. Z těch pradávných časů, kdy všude panovalo vlhké klima, zůstalo kapradinám pohlavní stádium v podobě samostatně vegetujícího drobného choulostivého proklu, jenž je úplně závislý na vlhkosti. Pradávnými časy je prokazatelně devon, ale spíše již silur. Se silurským rostlinstvem mají ostatně kapradiny, co do činění, čeleď prutovkovité je poslední, jejíž zástupci nemají stonky a listy, ale praprýty jako silurské psilofyty, první suchozemské rostliny. (Odkazy neuvádím, jsou v rozporu se systémem autora.)
Mimo této mýtické ukázky se kapradiny v knize představují jakožto neuvěřitelně pestrá skupiny (totiž oddělení). To, že některé kapradiny jsou akvarijními rostlinami ví v Česku leckdo, že by mohly být epifyty napadne každého druhého, že však existují též kapradiny sukulentní, ví asi málokdo. Kapradiny vstupují do symbiózy s houbami (mykorhizy), podobně jako stromy. Ovšem i epifytické kapradiny si vybírají strom na němž rostou. Autor nachází celkem osm skupin organismů, s nimiž kapradiny vytvářejí speciální vazby.
Kniha je koncipována především jako obecně poučná, uvádí výstřední a dramaticky vyhlížející druhy a druhy naší přírody. V obrazové části jsou mimo jiné značky druhů vhodných na zahradu a do bytu, jakož i pěstitelské poznámky. Zahradnickým aspektům kapradin je věnováno pár stran na konci knihy.
Poznámky v obrazové části vzhledem k rozsahu a zaměření knihy odkazují občas k širokým a významným tématům. V úvodu je například zmíněna souběžná, avšak kapradinám jen velmi podobná skupina kapraďosemenných, které navzdory evolučním vylepšením koncem prvohor zcela vymřely. V textu u vodokapradiny nepukalky je zmíněna myšlenka, že právě ony, by mohly být poslední, redukcemi pozměněnými zástupci třídy kapraďosemenných.
Do legend vstupují z výše uvedených i přesličky, které jsou nyní jednou z tříd kapradin. V úvodu jsem hltal všechny tyto evoluční taje kapradin a dosti mi vadilo, že mnohé z těchto zázraků nejsou obrazově doloženy. Tajemné blánatcovité sice autor barvitě popisuje, ale namísto výstředního druhu uvádí jiný, respektive druh neurčený, zařazený pouze do rodu. Až poznámka v obrazové části vše osvětlí: Z hlediska okrasného zahradnictví a sběratelství nemají význam. Jsou však objektem pro makrofotografii, kterou však lze realizovat zpravidla jen v nejhorších myslitelných přírodních podmínkách. Toto budiž i výzvou k toleranci těch několika neoptimálních snímků. Mnohé vznikaly v tropických pralesích a náhorních rovinách, ano i na stolových horách o jejichž nedostupnosti bájil Mareš v souvislosti s Kurupirou. Naopak pochvalu si Studnička zasluhuje za uvedení mikrosnímků, tento počin ukazuje, že i knihy pro širší veřejnost snese snímky pořízené pod mikroskopem!
Doporučuji, jak knihu, tak kapradiny a jdu luxovat výtrusy.
Vydala Academia v roce 2009.
