80 %

Sykes, Bryan - Sedm dcer Eviných

Více informací k této knize najdete v detailu
Teologicky mnohoslibně povzbudivý název knihy sice autorovi Bryanu Sykasovi i překladateli Danielu Fryntovi přinesl něco horkých výkladových chvilek, ale marketingově je bezesporu správný. Pod kreacionistickým náznakem se totiž ukrývá zcela nealternativní, mainsteamová, o to však kvalitnější věda. Vlastně spíše pravý dramatický výklad "vědeckého ...

Teologicky mnohoslibně povzbudivý název knihy sice autorovi Bryanu Sykasovi i překladateli Danielu Fryntovi přinesl něco horkých výkladových chvilek, ale marketingově je bezesporu správný. Pod kreacionistickým náznakem se totiž ukrývá zcela nealternativní, mainsteamová, o to však kvalitnější věda. Vlastně spíše pravý dramatický výklad "vědeckého osudu" od skromných začátků přes tvrdou práci, mnohá protivenství až po zářné vystoupení na piedestal. Zkrátka vědecká bondovka: Z alpských ledovců k mělkému hrobu poblíž západosibiřského Jekatěrinburgu, na slunečné pláže Rarotongy a zpět do studených pyrenejských jeskyní. Genetický kontraband ke čtenáři přichází samovolně, jako konstrukce zámku trezoru v lupičském filmu.

Sykes se uvede jako muž, který odhalil žijící potomky slavného Ötziho - alpského muže z ledovce. Pak se scéna zabarví do nostalgicky sépiové a autor se jme líčit, jak jako profesor genetiky studoval nemoc křehkých kostí, jak se skrze ni dostal ke studiu kolagenu a potažmo genetického materiálu ze starých kostí. Posledně zmíněné umožnil Mullisův objev efektivnějšího pomnožování DNA "ve zkumavce", za nějž v roce 1993 získal Nobelovu cenu za chemii. V roce 1988 začíná Sykes spolu s Erikou Hagelbergovou vyvíjet techniku zpracování DNA z archeologických kostí, konkrétně z abingdonského středověkého hřbitova (to je kousek od Oxfordu). Před vánoci 1989 se Sykesovu týmu podaří protlačit článek do časopisu Nature a první vlna výsostného mediálního zájmu začíná. Zvláště pak, když ji Sykes přiživuje výroky typu: "Dokážu říci, zda neandrtálci opravdu vyhynuli!"

Na tomto místě by bylo načase říci nejpodstatnější a doposud zamlčované: Sykesův tým zkoumá rozložení mutací v jisté oblasti mitochondriální DNA. Mitochondrie jsou buněčné organely, které biology svého času překvapily tím, že mají vlastní DNA. Později, po prolomení psychických bloků, bylo uznáno, že jsou produktem nepovedeného pokusu o sežrání, který skončil symbiózou. Mitochondrie se občas poeticky nazývají "buněčné elektrárny" a pomocí kyslíku vytvářejí vysokoenergetické molekuly ATP, které slouží jako zdroj energie v roztodivných reakcích v buňce. Kromě toho produkují oxid uhličitý a teplo. Nadto se dědí prakticky jen v mateřské linii. Dobrotivá matka příroda to totiž zařídila tak, že cytoplazma vajíčka mitochondrie ze spermie záhy po splynutí (převážně) rozpozná a rozsápá, aby se jí netvořily mitochondriální frakce.

Mitochondriální DNA podobně jako každá jiná podléhá mutacím. Poněvadž mitochondrie pocházejí ze vcelku dávných organismů, je jejich mechanismus kontroly mutací ospalejší, takže výskyt mutací je bratru 20 častější. Pro sledování nahromaděných mutací je vhodná "kontrolní oblast", asi 500 bází dlouhý úsek junk-DNA, který nic nekóduje, a proto se v něm mutace obzvláště dobře archívují. Za předpokladu konstantní rychlosti mutování, tak tento úsek udává nejen genetickou, ale i časovou vzdálenost mezi jedinci. [Časovou vzdáleností míním dobu, před kterou měli dva jedinci společného předka.]

Uvedení čtenářstva do obrazu zahrnuje i Aristotelovy (muž dopravuje do ženy hotový "zárodek" a žena už to může jenom pokazit) a Hippokratovy (dochází k míšení zárodečných tekutin) názory na genetiku. Genetické teorie a hledání původu lidstva (respektive výjimečnosti vlastního původu) ilustruje prací manželů Herschfeldových, kteří vyvodili dalekosáhlé rasové vývody z rozložení krevních skupin mezi vojáky různých národností na makedonské frontě 1. světové války. Dnes už víme, že jejich závěry jsou zcela scestné. Je na nich však názorně vidět, jak se genetici, tehdejší jako ti dnešní, nestydí podělit o své velikášské spekulace.

Po výstřední historce s křečky konečně dojde na poslední Romanovce a jejich neslavný osud. Alexandr III. navíc poskytne didaktický a vzácný případ heteroplazmie - zde dvou druhů genetické informace v kontrolní oblasti mDNA, alias zachycení období stabilizace nové mutace.

Potom se Sykes odchýlí od standardního Bondovského schématu, protože se přizná, jak na Rarotonze napálil na mopedu do palmy a zlámal si klíční kost (pokud jsem dobře pochopil eufemismus "zlomit si rameno"). A než se nám vyléčil, zadělal si na vyřešení otázky Tichomoří a v následujících dvou kapitolách čtenářům dokáže, že Polynésani vzešli odkudsi z Moluk a původně až z Tchaj-wanu. Stačí se také zastat Thora Heyrdahla. Ne že by měl pravdu, ale odsudků, jichž se mu dostalo, si snad tolik nezasloužil.

V následujících údobích si Sykes řevnivosti mezi zastánci antropologických a archeologických teorií užil sám až nad hlavu. To když začal s Evropany a vyhynutím neandrtálců (asi před 28,000 lety v jižním Španělsku). Prozatím se nenašel nikdo s neandrtálskou mDNA, alespoň tedy s tou těch několika Homo neanderthalensis, které známe.

Pořádně Sykes narazil až po publikaci zjištění, že jen asi 17% Evropanů jsou "neolitici", potomci blízkovýchodních objevitelů zemědělství. Sykesova skupina s tímto článkem v roce 1995 přišla do období slávy teorie demické fůze Cavalliho-Sforzy. Tato teorie v zásadě tvrdí, že příchozí zemědělci potřebovali 50x menší plochu k uživení, měli keramiku, motyky a luky, zatímco mezolitičtí lovci měli šípy; většinou v břiše anebo v hrudním koši. Je nasnadě, že pokud je převálcovaných přes 80%, něco na tom válcování není v pořádku. V následujícím popisu vědecké šarvátky bude mít čtenář možnost vychutnat elegantní formálně-rituální obrat a přestup Cavalliho-Sforzy, korektnost J. Maynarda Smithe a osobní zášť, špatného rádce na cestě ke ztrapnění E. Hagelbergové. Na osobní konflikty s ní si Sykes stěžuje již v začátku svého vyprávění, když v jeho týmu začínala se starými kostmi. Mezitím již také dosáhla "novinové" popularity potvrzením pravosti ostatků J. Mengeleho.

Ve sladkých časech vědeckého uznání je konečně na místě zmínit oněch sedm dcer, respektive sedm shluků mitochondriální DNA, které vznikaly před 10,000 až 45,000 lety. Počátkem každého z těchto shluků byla, díky přenosu po přeslici, jedna žena, což však neznamená, že by byla v té době ženou jedinou!

Sykes zde popustil uzdu fantazii a o pramáti každého klanu sepsal krátký fiktivní životopis na základě odhadnuté doby jejího života a archeologických poznatků. No, neměli bychom si nic namlouvat, prof. Augusta uměl "zavát život" mnohem lépe. Především, ten neskutečný polkor! Souhlasím, že lidem, kteří už jsou po smrti bychom neměli zbytečně nasazovat psí hlavu, ale selanka, ve které paleolitičtí lovci berou dcerky na lov, mladičké vdovy, které už se nikdy neprovdají, protože ani kočovní lovci neznají žádný jiný model soužití než párové manželství. Prostě neuvěřitelné, zvláště když víme, že jakékoli přírodní národy se vzájemně vášnivě šikanují roztodivnými zakázky, příkazy a výstředními omezeními. Ještě, že všichni ti soutlupníci Uršuly, Xenie, Heleny a Veldy nedělají "jabadabadů". Kateřina je jediná, která porušuje morálku usedlé střední třídy a nemá ráda své dítě. Ostatní reálie, jako třeba samozřejmost úmrtí okolo 30 či hmotná kultura jsou mnohem uvěřitelnější. Jenom pro pořádek, do sedmice chybí klan Tary a Jasmínini neolitici z údolí Eufratu.

Závěrem je v kostce shrnut celý svět. Dosud na něm bylo objeveno 33 klanů (shluků mutaci kontrolní oblasti mDNA), z toho 13 je z Afriky a z jednoho z nich, zvaného Lara, se vyvinuly ty zbývající neafrické. Podotkněme, že v roce 1987 navrhl Sykes koncept "mitochondriální Evy". Amerika byla poprvé osídlena až ve druhém spojení kontinentů před 25,000 až 13,000 lety, 4 klany původních obyvatel jsou příbuzné sibiřským, vzácný klan Xenie je z pomezí Asie a Evropy. Sykes podotýká, že 5% (rodilých) Evropanů má mDNA "divnou" - norští rybáři, kteří mají sekvence typické pro Koreu, knihkupec z Manchesteru s mDNA nejvíce podobnou té Australců.

Nejasné pasáže Sykesova textu skvěle doplňuje doslov překladatele. Připomíná v něm, že barvy očí a vlasů v jednotlivých Sykesových příbězích jsou jen autorovy spekulace, neboť z mitochondriální DNA vůbec nepoznáme, jak dotyčný člověk vypadá. Znovu připomíná, že původem jsme sice z 80% potomky nepočetných paleolitických lovců, ale indoevropské jazyky máme po neoliticích, respektive po odrazu jejich slávy a úspěchů.

Na konec jsem si ponechal něco pro ty, kterým se předchozí tématika zdála příliš femininní. Podobně jako lze sestavit mitochondriální matriarchální rodokmen lidstva, lze sestavit i patriarchální, rozborem DNA na samčím pohlavních chromozómu Y. Sykes se zabýval i touto oblastí, angličtiny znalí čtenáři si mohou přečíst jeho text Adamova kletba - kromě příslušné části v Sedmi dcerách. Frynta však v doslovu píše, že není žádný důvod zrovna čistě mateřskou (či otcovskou) linii jakkoli upřednostňovat. Naše matrilineární či patrilineární určení je relikt rodové společnosti, snaha zařadit se.

Vydala Paseka v roce 2004.





Diskuze k této recenzi:


Jak se Vám líbila tato recenze?
Oznámkujte jako ve škole
 1     2     3     4     5    Odeslat
Celkem hlasů 16. Z toho průměrné hodnocení: 2,63.

Bookmark and Share
Knihovnice.cz je na sociálce... ne na úřadu, ale na sociálních sítích. Přidejte se k nám na Facebooku a Twitteru.

Facebook Knihovnice.cz Twitter Knihovnice.cz
Chcete zde
inzerovat?
Napište si o ceník
na adresu
Aktuálně Vám nabízíme
1064 recenzí
  (1007 ohodnocených)
1091 knih
  (957 ohodnocených)
a celkem 30459 čtenářských hodnocení
články pro RSS
Přidej na Seznam

PageRank ukazatel
R e k l a m a