Polskou reportáž mi kdysi dávno představil ve svých knihách z Tichomoří Lucian Wolanowski. Bylo mi tehdy líto, že nemáme žádného vlastního novináře, který by psal o lidojedech. Kdo ví, co si Szczygieł myslí o Wolanowském? Každopádně máme šanci dovědět se, co si myslí o Češích a z toho, že vychází již pátý dotisk této knihy, se dá usoudit, že této šance je bohatě využito.
Před pár lety proběhla v Polsku výstava Čechy vzdálené nebo blízké?, která ilustrovala známý fakt, že Češi a Poláci se v výjimkou občasných konfliktů vcelku úspěšně ignorují, (s výjimkou kupříkladu Panoramy kultur). Hlad po událostech "z jihu" však z reportážích cítíme. Szczygieł polskému čtenáři přibližuje Tomáše Baťu, Lídu Baarovou, Otakara Švece, Jana Procházku, Helenu Vondráčkovou a Martu Kubišovou, Eduarda Kirchbergera, Kafku (pozor, DOC!), Jaroslavu Moserovou a Zdeňka Adamce. Mnohá jména jsou nám známá, u jiných budeme dlouho přemýšlet, než se vzdáme. Otakara Švece už jsem jako oběť největšího Stalinova pomníku na světě naznačil: Otakar Švec byl ve svém bytě padesát dní. Tak dlouho ucházel plyn. Po padesát dní, krátce před odhalením největšího Stalina na zeměkouli, se tedy nikdo nezajímal o to, kde je jeho tvůrce. Prapodivná historie, která naznačuje výběr jmen. Tak jako tak souvisí s komunistickou minulostí nebo nacistickou okupací. Ta čiší zejména z prvních dvou dlouhých reportáží, a pak také z osudu Eduarda Kirchbergera, spisovatele upírských románů, od padesátých let vzorového socialistického realistu Karla Fabiána. Reportáž o změně identity se jaksi změní z pátrání po obraceči, který překabátil, aby se měl dobře, na hrůzně bezvýchodný příběh o strachu, o 94 výsleších, z toho 42 velmi těžkých, o 14 dnech bez jídla, o vymláceném doznání na gestapu, o odsouzení k osmi letům ve Straubingu, o nikdy neskončených výčitkách.
Jistá nespokojenost s černobílým vysvětlením je cítit i z dalších reportáží. Užijme příkladu Helenky Vondráčkové (v Polsku absolutní ikona). V krátké reportáži Lidový koncern nejprve shrnuje zájem o její osobu ze strany Blesku a pokládá si otázku, jaký je rozdíl mezi pronásledováním komunistickou tajnou policií a kapitalistickými bulvárními novináři. Na instrumentální úrovni je to jeho časté téma, které se ostatně rozvine v mnohem delším paralelním životopisu Vondráčkové a Marty Kubišové. Překvapivé, na polské straně bych nečekal tolik pochopení pro ty, kteří nevolili cestu absolutního odporu.
Pražské jaro a jeho zašlapání čiší i z Jana Procházky, člověka, jehož si normalizační garnitura vybrala, aby na něm ukázala podlost reformátorů a jehož oběť lid s chutí přijal. Tento příběh se nestal. Věci, které se opravdu přihodily, byly mnohem horší, je napsáno na lístku, který vypadne na autora z Procházkova originálu scénáře Ucha na návštěvě u Kachyni. Celou knihou tak prostupuje další téma, neochoty si připustit, přiznat, v celé šíři nahlédnout k čemu vlastně docházelo a proč. Kafka se stává opravdovým věrozvěstem, čteme-li o neochotě hovořit o nicotnostech starých čtyřicet let, ale absurdnost se nám před očima promění v hořkou realitu, zamyslíme-li se důkladněji nad technologií moci a její kontinuitou.
V závěrečném dvojosudu Jana Palacha a Zdeňka Adamce sevřeném svorníkem Jaroslavy Moserové, specialistky na popáleniny, je téma zapomnění, strachu a vzdoru doplněno o rovinu významu a obsahu věcí totožných formou. Sebeupálení jako protest proti okupaci a sebeupálení jako protest proti šikaně. To je hodně depresivní čtení, ve všech aspektech a ve všech popisovaných místech.
Szczygieł vytahuje známé příběhy, které zhušťuje, ale přináší i převážně neznámé, pokládá velice nepříjemné otázky, na které budou ještě mnohé generace historiků a etiků hledat odpověď. Píše o Češích pro Poláky, ale mnohé z toho bude velice zajímavé také pro Čechy, což je název sekce autorovy stránky. Kniha mezitím vyšla německy a francouzsky.
Vydal Dokořán v roce 2007.
| nápověda
