Těžká doba
Pereira, starý unavený novinář toho v životě již moc nechce. Je jediným členem kulturní přílohy portugalského večerníku Lisboa, který je jím považován za nezávislý. O politiku se moc nezajímá, jen o ní občas diskutuje s číšníkem Manuelem z oblíbené restaurace, kam chodí na bylinkové palačinky a přeslazenou citronádu. Číšník se diví, že on, novinář, nemá o současné situaci žádné zprávy. Doba není jednoduchá. Píší se třicátá léta a Portugalsko zažívá černou historii svého státu - režim diktátora Salazara (o tomto režimu si lépe uděláte představu, když si přečtete studii studenta FSS Masarykovy univerzity Jana Závěšického Salazarovo Portugalsko: Jaké bylo? Doporučuji přečíst pro lepší pochopení knihy). Pereira žije v iluzi, že vše je v pořádku, nemá pocit, že by žil v policejním státě. Pro svou kulturní přílohu hledá přispěvovatele a nachází jej v Monteiru Rossim, který právě uzavřel svá studia pojednáním o smrti. Toto pojednání Pereiru natolik zaujalo, že jej angažuje jako eléva. Ukáže se však, že články tohoto mladého buřiče jsou natolik kontroverzní, že se pro list nehodí. Ovšem setkání s ním a s jeho mladou přítelkyní Martou změní Pereirův pohled na svět. Začíná si uvědomovat tragickou situaci, v níž se on a celá země nacházejí. Jeho šéfredaktor, který mu původně dával v kulturní příloze volnost teď po něm vyžaduje, aby články dával ke schválení. Politická policie kontroluje vše okolo. I jeho telefonní hovory. A když jednoho dne dojde k tragédií, Pereira se rozhodne jednat. Jeho tak trochu hrdinský, tak trochu zoufalý a vlastně svým provedením i trochu zbabělý čin je posledním, co v Portugalsku udělá. Ničemu tím nezabrání, ale zachová se jako novinář.
Jak tvrdí Pereira, byl krásný letní den, vál slabý vánek a Lisabon se třpytil...
Antonio Tabucchi nepoužívá klasické formy vyprávění, ani ich-formu, ani er-formu. Vypravěč je pouhým stenografem Pereireových myšlenek, do textu autor čas od času vloží formulku "jak tvrdí Pereira" aby byl jasně dán najevo odstup a nezávislost vypravěče na ději. Můžeme si domýšlet, zda se vše opravdu stalo tak, jak Pereira tvrdí. Je to jeho pohled na události, jednostranný a individuální. Jinak by samozřejmě události viděli ostatní postavy příběhu. My mu však musíme v této chvíli věřit, protože čteme příběh vnímaný jeho pohledem. Osobně se mi Pereirův pohled líbil, ale určitě se najde čtenář, kterému se líbit nebude. Proto možná Tabucchi zvolil tuto zvláštní formu. Knížka se čte jedním dechem, ovšem sem tam dech dojde a děj se mírně vleče. Stalo se mi to na dvou místech. Protože jsem však napjatě očekával rozuzlení zápletky, neodradilo mě to od čtení. Rozsah knihy není velký rozměrem, kniha je však veliká svým významem. Myslím, že podobné příběhy by se měly číst v každé době a v každém režimu, aby si člověk lépe uvědomoval, jak cenná a vzácná je svoboda, jak krásné je žít ve svobodné společnosti. Tyto hodnoty dnes bereme jako samozřejmost; Tabucchiho Jak tvrdí Pereira nás vrací do reality. Navíc velmi milým způsobem, jazyk, jakým je kniha napsána, je tou nejcennější devízou.
