Americký profesor anglické literatury Walter Tevis (1928-1984) byl spisovatel, který se nemohl chlubit rozsáhlou bibliografií, ale o to kvalitnější. Vydal jen sedm knih, a z toho většinu až na sklonku života. Knihou, která mu přinesla klíč do síně slávy science fiction, byl román "Zpěv drozda" (orig. Mockingbird, 1980), který byl posléze nominován na cenu Nebula.
Příběh nás zavede do 25. století, kdy na Zemi vládnou zbytkům lidstva roboti a androidi. Tento matrixovský svět ale nevznikl jako výsledek války strojů a lidí, ale jako přirozený proces naprosté apatie moderní společnosti. Člověk v tomto světě ztratil jednu ze svých hlavních vlastností, a to je touhu či potřebu stále hledat nové cíle. Tento homo sapiens už živoří jen ve vlastním světě pouhého příležitostního sexu ("Se souložením se moc nepárat!"), bez zájmu o dění kolem sebe ("Když si s něčím nevíš rady, pusť to z hlavy!"), kde mantrou všeho bytí je naprosté soukromí a uzavřenost. Žádné přátelství, žádná rodina. Jen podřadná práce, za kterou dostanete pseudopotraviny, množství drog a televizní porno pořady. Lidé už ztratili schopnost číst a psát, a hlavně už se nemnoží. Nikde nejsou žádné děti. Tuto antiutopickou společnost řídí pouze systém představovaný roboty. Ale i ti jsou poruchoví, a tak se vše pomalu rozpadá. Jediný tvor, který může něco změnit, který vše ovládá, je robot deváté generace jmenující se Robert Spofforth.
Jediné, co může změnit běh společnosti, jsou společenské anomálie. A ty se setkají hned tři najednou. První z nich je samotný dokonalý robot Spofforth, poslední exemplář deváté generace, který může všechno, kromě jedné věci - zničit sebe samého. Druhou je muž Paul Bentley, první člověk, který se naučil opět číst a psát, a třetí je Paulova družka jménem Mary Lou, která vypadla ze systému, a teď pro něj neexistuje. A hlavně tedy nemůže přijímat systémem distribuované drogy. Osudy tohoto, abych tak řekl, milostného trojúhelníku, jsou nosnou osou knihy.
Tevisova vize naši budoucnosti je podle mne až moc reálná. Naše společnost se už obdobně chová - systém rodin už není v módě (když už chce žena dítě, nechce k tomu muže), sexuální chování není už ničím limitované (i strach z AIDS už opadl) a propad čtení jako zdroje informací vůči počítačům a internetu je prokazatelný. Právě na znalosti čtení a psaní je založený "katalyzátor" celého příběhu. Pravděpodobně na to mělo vliv autorovo povolání, ale je prostě faktem, že ve schopnosti číst a psát, jak se v knize říká "memorovat život", autor vidí cestu, jak z kola úpadku ven. Tím samozřejmě nechci naznačovat, že by se jednalo o nějaký nudný příběh o čtenářském kroužku. Jak jsem napsal, znalost čtení je zde jen jakýsi katalyzátor, který rozběhne velmi čtivý a svižný příběh. Ten je založen především na kontrastu mezi jednotlivými postavami, a především na kontrastu v myšlení proti zde vytvořenému světu. Kniha sice asi neuchvátí fanoušky kulhánkovsko-žambochovské fantastiky, ale nelze ji ani brát jako za suchopárnou psychologickou studii.
Já osobně knihu přiřazuje do stejné kategorie jako "Město" od Simaka nebo "Marťanská kronika" od Bradburyho, tedy mezi SF, která jsou důkazem toho, že tento žánr nemusí být jen obrazem brakové literatury s vetřelci a mimozemšťany, ale všeobecně přijímanou literaturou.
"Zpěv drozda" zatím vyšel jen v roce 1986 v nakl. Svoboda v překladu Miroslava Jindry, a tak doufejme, že se nějaký současný nakladatel k tomu klenotu opět vrátí.
