Ne, že by byli zcela novou a nikdy nenapsanou knihou, ale jsou výborní. Sečtělému čtenáři mohu napovědět Bruce Chatwina a Cesty písní. Zmínit bych mohl i Tamilské listy Jaroslava Hovorky.
Začíná to tak nevinně, jako vypravování o životě autorky. Jak utíkala z domu, tj. "chodila na výlety", když byla malá. O bázlivých dovolených s rodiči ve škodovce naložené až po střechu, o prarodičích, kteří nepovažují nic za zbytečnější, než opouštět domov a oddávat se ne-práci. O studiu psychologie a poznání, že psychologii studují především ti, kteří ji sami potřebují. O neschopnosti žít v říši formulářů a dotazníků. Pozvolna, z mnoha střípků se skládá děs z uspořádání a ustálení. Strach se smrti, ekvivalentní strachu ze zastavení. Co se hýbe, bude trvat věčně. Zničení na sebe bere mnohé tváře: Popisování je jako používání - ničí. Lépe už sepětí s Chatwinem ukázat nelze. Filozofické úvahy se střídají nebo spíše prorůstají s celkem malichernými historkami z cest. Dovádění lodního psíka, které jako dokonalý anti-cestopis odsoudil Lévi-Strauss, zde vystupuje jako cesta k obecnému cestopisu. Autorka zná dva, prvý sepsal jakýsi venkovský vzdělanec, který nevystrčil nos ze své tvrze. Druhým je Melvilleho Bílá velryba.
Vzhledem k již zmíněné psychologii nepřekvapí, že ústředním motivem se jeví spor těla a ducha - fyziologie a teologie prezentovaný v sexu a víře v televizi. Nezanedbatelné místo však patří Wikipedii, univerzální encyklopedii sbalené na cesty. Psychologie cestování, nečekaná setkání na letištích, záhadná ztráta na Visu a podivná taxodermistická dobrodružství do nichž spadá i cesta doktora Blaua. Mají nás přivést i k jiným zjištěním, než že Bůh píše levou rukou a zrcadlovým písmem?
V půli knihy se zdá, že vše o autorce a cestování bylo jen nevšedně širokým úvodem k cestě anatomie a jejich učebních pomůcek okořeněné teologickými postřehy. Prozradil mi, že ho tenkrát sužovaly značné obavy, že by jeho noha mohla vstát z mrtvých samostatně. Ruyschovy kompozice z koster plodů a žlučových kamenů nás přesvědčí, že (nejen) v noci nad světem vychází peklo. Podobně jako holandský anatom a polský poutník ani čtenář nechce vědět, že Bůh je slabý a prohrál, že ho vyhnali a že se teď skrývá na smetištích světa, v jeho páchnoucích propastech.
Kývej se, hýbej se, hýbej. Jen tak mu unikneš. Ten, kdo vládne světu, nemá moc nad pohybem a ví, že naše tělo v pohybu je posvátné, proto mu unikneš jen tehdy, když se budeš hýbat. Či jak pravil jurodivý vojín Eufemius: Utíkejte, vyběhněte ze svých domovů, jděte, běguni, neboť jedině tak se lze uchránit před nástrahami antikrista. Jakýkoli otevřený boj s ním je předem prohraný. Opusťte to, co vlastníte, nechejte půdu půdou a vydejte se na cestu! Ani zde, mezi ruskými bezpopovci, však není cíl cesty. Nehledali jsme další variantu gnoze, další druh tajného poznání skrytého profánnímu zraku nezasvěcených.
Ačkoliv ráno čtu: Poznání prostřednictvím vrstev..., a chvíli na to sedím na přednášce profesora Kagoreho. Je nás pět na jeho ne zcela dokonalou výslovnost a úžasné výsledky dosažené na přístrojích nedostupných i na Tokijské univerzitě. Struktura silikátů, vrstvy. Subtilní rozdíly a vrstvení téměř stejných motivů, drobné geometrické odchylky, které se projeví v nosnosti podloží a četnosti zemětřesení. Vrstvy, rotace, uspořádání. Prázdné plácání, jaké můžete slyšet v každé dosti propité laciné putyce nebo velice jemný synchronicitní zážitek?
Jak často píšu: "Odnikud, nikam," ale ne bez následků. Tentokrát ne. Celá kniha je jeden orientální koberec, jedno Penrosovo pokrytí - neperiodické, neuspořádané na dlouhou vzdálenost, ale přesto složené ze stále se opakujících motivů. Kdybychom dokázali stanovit mentální vzdálenosti mezi kapitolami nebo jinou míru, bezpochyby bychom viděli, jak se motivy opakují z četností blížící se zlatému řezu.
Panoptika zrůd, fantómové bolesti a skryté struktury přesto zůstávají jaksi neobjasněny. A pořád se neperiodicky opakují, neboť, co je nakonec následkem ztráty na Visu, když ne fantómová bolest ztraceného poznání, které nelze nalézt? Nejasné mi zůstává i slovo "běgun", polsky pól (zemský), troufnul bych si napsat i úběžník, a přesto bude knize bližší běh, který z něj cítíme. Možná si naleznete vlastní výklad v rozhovoru s Olgou Tokarczukovou. Bydlí poblíž českých hranic, u Valbřicha (polsky Wałbrzych). Hrad na stránce autorčiny oblíbené Wikipedie je Ksią ż (čti: Ksionž), navenek krásný, ale uvnitř převážně rozbouraný při nacistické přestavbě na východní sídlo Hitlera. Také poznatek cest.
Cesta, cesta je cíl. Žert, jehož pointa se neskrývá v poslední větě, ale v dechu vypravěče. A cesta zenu není pro každého.
Vydal Host v roce 2008.
