Nejsou to tak docela nové povídky, ale soubor starších textů. Některé povídky vyšly v časopisech, jiné zase v rámci povídkové sbírky nakladatelství Listen (to vydává povídky různých autorů v jedné knize na jednotící téma). Podle doslovu k Mrtvým holkám byly texty mírně upraveny a pointa někdy pozměněna. Tolik k formalitám a přistupme k povídání o tom, jak se mi knížka četla.
Pokud jste četli mou recenzi na Santiniho jazyk asi víte, že jsme na Miloše Urbana celkem rozzloben. Po dvou famozních a v české literatuře devadesátých let ojedinělých románech Sedmikostelí a Stín katedrály tento novodobý český mistr hororu přišel s knížkou, která byla plochá, plytká, zbytečná a naprosto bez šťávy. Ano, krásný Urbanův jazyk zůstal - s ním opravdu pracovat umí, ale byla to jako nádherná forma, které chybí obsah. Urban se tuto svou formičku snažil naplnit přednáškou o samotném barokním mistrovi Santinim, ale byla to spíše vycpávka. No - když jsem se dozvěděl, že vydává sbírku svých povídek, byl jsem opatrný. Zklamání (a naštvání) z jeho posledního románu bylo obrovské a nevěděl jsem, jestli vůbec ještě Urbana mám nebo nemám číst. Jestli nad ním nemám prostě zlomit hůl. Tu jsem nakonec nezlomil a Mrtvé holky si přečetl.
Naštěstí. Naštěstí jsem tu hůl nechal v celku, protože jinak bych se ochudil o zajímavou sbírku povídek, které možná nebudou patřit k tomu nejlepšímu, co Miloš Urban napsal, ale rozhodně se za tuto knihu nemá proč stydět. Deset povídek, kde pokaždé je jakási ženská postava tvoří souvislý celek. Snad hororovým námětem, snad ženským elementem - ale určitě Urbanovým smyslem a citem pro jazyk český. Vládne jim skutečně pevně. Hraje si slovy i se stylem, ale nikdy to nejsou hry nebezpečné, vždy jsou v rámci jeho schopností. Některé jeho povídky jsou mimo realitu našich dní, ale jeho čtenář je na to připraven. Pravda je ale také to, že mi některé povídky (hlavně Občina) přišly poněkud banální. Ovšem, na povídky mám jiná měřítka než na plnohodnotné romány. Povídka u mě boduje nejen dějem, ale také stylem, formou a tak podobně. Jinak řečeno pokud povídka nemá výrazný děj, nebo ten děj je "banální", snáze jí to odpustím než románu. Samozřejmě jsou příklady například Singerových povídek, které na neuvěřitelně malém prostoru obsáhly obrovský děj i velkou myšlenku. Ale Urban není povídkář, je to romanopisec.
Tahle knížka se dá brát jako ukojení naší nedočkavosti nad novým románem Miloše Urbana. Ano - přesto, že jsem z jeho posledního románu slušně řečeno rozladěn, na nový se těším. Chci se přesvědčit, jestli čas, který mu věnuje (od Santiniho jazyku už teď utekly skoro dva roky) knize prospěje. Moc si přeju, aby to tak dopadlo, protože i z téhle povídkové sbírky je poznat, že Urban umí psát a že má v sobě obrovský potenciál. Umí zaujmout, umí správně vyděsit, umí psát o dosti vážných věcech (Záznam rozhovoru se ženou středního věku - podle mého nejlepší text celé sbírky).
Samozřejmě musím také připomenout, že jak je u Miloše Urbana obvyklé, jeho povídková sbírka je doprovázena skvělými ilustracemi Pavla Rúta. Ten knížce dodal temnější hábit a atmosféru. Miloš Urban a především nakladatelství Argo si mohou gratulovat, že mají ve svých řadách zrovna tohoto ilustrátora. Není to knížka na jedno použití, potěší slovem i obrazem.
