Překvapilo mně, jak pomalu se děj rozjíždí. Byl jsem zvyklý na to, že jeho knihy mají již od začátku drive, spád a již třetí stránku otáčím s obavami, jak se děj bude vyvíjet. Zde však bylo vše jinak. Pomalu, klidně jsme uváděni do situace, kdy Martin Urmann, zaměstnán coby reklamní kreativec, dostává od svého šéfa nelehký úkol: vymyslet větu, která bude sloužit coby univerzální reklamní sdělení. Můj kolega, věrný čtenář Miloše Urbana toto prohlásil za nejcennější devízu téhle knížky, za velmi originální nápad. Přiznám se, že mě to až tak moc nechytlo. S ohledem na vervu, s jakou se Martin tohoto úkolu zhostil mi to celé připadá trošku uhozené. Sice zkraje vyjadřuje lehké pochybnosti o smyslu tohoto zadání, pak již o něm nediskutuje ani trochu, ba naopak se s ním ztotožňuje. Myslím si totiž, že pro hlavní kulisu knihy, tedy stavby barokního stavitele Jana Blažeje Santiniho Aichela si mohl autor vymyslet lepší zápletku. Pojďme ale dál. Urman je sledován neznámou dívkou, ze které se později vyklube femme fatale příběhu. Urman jezdí navštěvovat stavby, které po celé zemi Santini postavil (dokonce navštíví i zahraničí) a hledá klíč k oné vytoužené univerzální větě. Při jeho cestách však dochází k brutálním vraždám, jejichž smysl se jeví jako naprosto jasný - Urmann zabíjí aby dosáhl svého cíle. Zde provedu další zastavení: Zatímco v Sedmikostelí i ve Stínu katedrály dojde k vraždě hned v první kapitole, zde na ni musíme čekat celou polovinu knihy. Nejsem příznivcem masivního vraždění v literatuře, ale do Urbanových knih to prostě patří. Santiniho jazyk tak hned zkraje ztratil tempo a vlekl se až téměř k uspání čtenáře.
Nemohu říct, že by text knihy nebyl čtivý. Také zde je podle mého mínění jazyk Miloše Urbana tím nejlepším, co kniha nabízí. Ale tuto knihu zabil plytký, vykonstruovaný děj, kterému na rozdíl od předchozího, co jsem od něj četl nemohu nebo ani nechci věřit. Dalším, co na knize oceňuji je výklad díla Jana Blažeje Santiniho Aichela. Moc jsem toho o něm nevěděl a tahle knížka podnítila můj zájem o jeho stavby. A nevěřili byste, co všechno postavil. Stačí zabrousit na internetu a člověk jen žasne. Ale, a to chci zdůraznit, ani toto nemůže být základním kamenem knihy, pouze by ji mělo Santiniho dílo doplňovat. Ano, stavby jsou skutečnými hlavními postavami knihy, ale můžou být i hlavním dějem? Sotva.
Skutečný motiv všech vražd je velmi ubohý. Má sice omluvu v duševní slabosti jedné z postav, ale sama tato duševní porucha je další slabina knihy, jako by autor nenašel jiný důvod proč vraždit. Podle dnešních autorů je sex a vražda kořením knihy, jenže i kořenit se musí s rozumem. Ani této knize nechybí sex, ale zase je tak trochu překořeněný a velmi zbytečný.
Miloše Urbana jsem považoval za čerstvý vítr v české literatuře, stejně jako Věru Noskovou. Jenže, Urban svou nadprodukcí ztratil dech. Santiniho jazyk by byl dobrý, kdyby jej autor nechal dozrát. Takto jíme kyselé jablíčko, po němž se nám zkřiví obličej. Pokud máte Miloše Urbana stejně rádi jako já, určitě si tuhle knihu přečtěte, ale připravte se na mírné zklamání. Pokud jste od něj zatím nic nečetli, rozhodně touto knihou nezačínejte. Sáhněte raději po Sedmikostelí. To má šťávu, která Santiniho jazyku po čertech schází.
