Fejetony Ludvíka Vaculíka patří k jedněm z nejzajímavějších jevů současné české literatury. Ne náhodou bývají přirovnávány k fejetonům Karla Čapka. Stejně jako kdysi Čapkovi, tak i dnes Vaculíkovi slouží tyto krátké literární útvary k tomu, aby se pravidelně vyslovoval k aktuálním událostem.
Ludvík Vaculík (1926), český prozaik, publicista, autor manifestu Dva tisíce slov a zakladatel samizdatového nakladatelství Edice Petlice dal fejetonům ráz o poznání kritičtější a útočnější. V osmdesátých letech psal fejetony pro strojopisný literární měsíčník Obsah, později pro tehdy ilegální Lidové noviny.
Vaculíkovy fejetony jsou od roku 1989 otiskovány každé úterý v Lidových novinách v rubrice Poslední slovo. Výběr z let 1989-2001, který bezprostředně navazuje na svazky Jaro je tady a Srpnový rok (shrnující fejetony z let 1981-1989) vyšel pod názvem Poslední slovo v roce 2002. Dřevěná mysl je v pořadí čtvrtou knihou fejetonů z let 2002-2008.
Právě žánr fejetonu slouží Vaculíkovi k tomu, aby s citlivostí, stručně, vtipně a zajímavě nacházel a pojmenovával ve své tvorbě příčiny chorob naší společnosti. Promlouvá tak k záležitostem zdánlivě nicotným i světodějným. Problémy velké, ale i malé, osobního i obecného světa byly Vaculíkovi záminkou pro zamyšlení. Právě pomocí nich může hlásat vlastní filozofii a názory na společenské dění. Jak napsal kdysi výstižně Ivan Klíma, ve Vaculíkově podání je fejeton "brilantním literárním stylem, který u nás od dob K. Čapka nemá obdoby, vede zápas o normálního člověka a jeho důstojný, smysluplný život.".
Čteme-li úterní Vaculíkovy fejetony zpětně a v knižním celku, zjišťujeme, jak na nás stále aktuálně a naléhavě působí i přesto, že se týkají událostí minulých.
Mohlo by se zdát, že za dvacet let psaní podčarových fejetonů, se Vaculík bude ve svých názorech a profánních tématech opakovat. Autor své názory nemění, stojí si pevně za nimi, ale originalita myšlení a pro Vaculíka příslovečná nekonvenčnost z jeho fejetonů přímo vyzařuje.
Témata se vrací, například ta vánoční, ve kterých se Vaculík vyjadřuje k obchodnímu lomozu a přirozenosti početí z Ducha svatého a narození z Panny. Ostřejší ráz mívají fejetony, kritizující naši politickou scénu a její aféry. Snad by to nebyl ani Ludvík Vaculík, kdyby se v jeho fejetonech, stejně jako ostatních dílech, neobjevily ženy. Právě ženy jsou Vaculíkovi stálou inspirací, slouží mu k neustálému obdivu. Proto se ve fejetonu Letní ženy z Dřevěné mysli mimo jiné dozvíme, že "Ženské zadky se liší tvarem i duševním výrazem: odrážejí nějak i tu tvář. V sukni se každý zadek trochu vylehčuje... Žena se ovšem skládá i z něčeho dalšího, tedy i z poprsí, ale to je zvláštní téma, třeba zas na zimu..".
Název Dřevěná mysl je třeba chápat příznivě - dřevo je živé. Snad proto se můžeme těšit na další bystré a originální "vaculíkovské" fejetony.
| nápověda
