80 %

Vaníček, Vratislav - Soběslav I.

Více informací k této knize najdete v detailu
Přemyslovci v kontextu evropských dějin v letech 1092-1140, rozsáhlá historická studie Vratislava Vaníčka navazující na jeho předchozí práce je přehledem doby a činů méně patrného přemyslovského knížete včleněného mezi prvé dva krále. Spletitosti dějinné vřavy osmé generace historických Přemyslovců jsou zde včleněny do širší dějinné vřavy římského císařství, okolních království a upevňování univerzálních hodnot katolické církve. Kniha byla oceněna Magnesiou Literou v kategorii naučná literatura.

Vaníček je známý autorstvím (či spoluautorstvím) několika rozsáhlých knih o raných dějinách českého státu, kromě prvních třech dílů Velkých dějin zemí Koruny české je to například i kniha o Soběslavově otci Vratislavu I., prvém českém králi (jako kníže byl už druhý toho jména).

Náhled do Přemyslovských dějin je pohledem do pekla příbuzenského výběru, v němž je bratr bratru zhoubcem nebo obětí a mladší, slabší nebo odstrčenější neváhají slibovat horentní sumy, pozývat obskurní přátele a dělat věci, po kterých je s podivem, že ze svatováclavských zemí zůstala alespoň ta třetina. Širokým rozkročením práce nad okolní země však Vaníček ukazuje, že dobové poměry byly všude téměř stejné. Kromě povýšení souvislostí příbuzenských vztahů mezi vládnoucími rody nad národovecké mapičky s barevně odlišenými poli, autor ukazuje, že slíbit, ba i listinou potvrdit, lze cokoli, hlavně když se jedná o území, které sami nekontrolujete a neponesete tudíž následky své pečeti. Z tohoto hlediska vykládá Vaníček mnohá udílení v léno a kronikáři zaznamenaná velká slova. Uvádí však také obecné schéma evropské univerzality vytvářené zejména pod vlivem první křížové výpravy, která nejen rozšířila evropským mocným rozhled, ale také etablovala obecněji pojatou roli vládce a církve s jejich závazky, což se v průběhu popisovaných let projevilo jak v technologii moci, tak v úsudku o správných rozhodnutích.

Soběslav, jako kníže prvý, byl nejmladším synem prvého českého krále Vratislava I. a Svatavy Polské. Vzdor zásadám seniorátu ustanoveným Břetislavem I. úporně pletichařil o moc, kterou nakonec spoluzorganizoval průchodem vojska Boleslava III. Křivoústého přes Krkonoše, což bylo v dobové situaci považováno za obdobu Hanibalova tažení přes Alpy, jen sloni chyběli. Jak a proč se vůbec dožil věku vhodného pro získání moci se nejlépe dočtete v ukázce, jak viděli Soběslava ve srovnání s jeho bratry a bratranci.

Vaníčkova kniha začíná v náhledu u vlády Břetislava I., ale v detailu až u vlády jeho vnuka Břetislava II. Autor považuje, v rozpravě nad Břetislavovými nařízeními o popírání pohanství, pohanskou teologii v Čechách za spíše odumřelou či vymírající než opravdu nebezpečnou křesťanství. Připomíná, že rituální tance před mrtvými se prováděly po roce 1000 i ve Francii. Společnost ovšem již byla v zásadě jednoznačně zakotvena a kulturně vybavena. Hlavní událostí Břetislavovy vlády byla první křížová výprava, která do Čech přivedla lidové křižáky a seznámila místní obyvatelstvo s principy pogromu. Lidové křižáky pobilo za rabování uherské vojsko u Nitry, princip šikany jinověrců však mezi úřednictvem zdomácněl a Židé stěhující své majetky mimo české knížectví byli následně knížetem "znárodněni".

Vaníček oponuje dobovému tvrzení, že tažení do Svaté země nepřineslo jiné ovoce než meruňky. Kromě setkání s tureckým rytířstvím a objevení původně buddhistického růžence je především důležité, že křížové výpravy rozbily uzavřenost jednotlivých oblastí a šlechtu přivedly na myšlenku křesťanské sounáležitosti a odpovědnosti.

Vznětlivý Břetislav II. byl po potlačení brněnských Přemyslovců na tažení do Polska zavražděn a na knížecí stolec byl povolán jeho mladší bratr, zbožný, ale nejistý Bořivoj II. Odrazil sice uzurpační pokus Oldřicha, ale ponechal mu údělné Brněnsko. Při tažení do Polska se zase nerozdělil o výpalné se Svatoplukem Brněnským, který jej z knížecího stolce vyhnal po té, co si zakoupil podporu císaře Jindřicha V. za 10,000 hřiven stříbra, čímž Čechy a Moravu zruinoval tak, že platit museli i dvorští baviči. S tichou podporou téhož Jindřicha V. byl v Hlohově zavražděn a jeho mladšího bratra Otu Černého šlechta neuznala, čímž dostála svému slibu, že nástupcem Svatopluka bude Vladislav I. Za vlády Svatopluka došlo k již třetímu vraždění Vršovců. Byl to masakr hodný pohanských časů, ze kterého už se nevzpamatovali ani oni ani olomoucká větev Přemyslovců.

Ota Černý zůstal velitelem zemské hotovosti a olomouckým údělníkem. Zde je patrné, že mnohé z válek tehdejší doby nebyly ani tak vedeny pro územní zisk, ale právě pro nastolení "vhodnějšího" kandidáta ze sousedního vládnoucího rodu, který ostatně nemusel být jen sousední, ale často byl i příbuzensky provázaný. Vaníček rozvíjí téma českých zemí v širokých souvislostech císařství, papežství, ale i konkrétních konstelací v okolních zemích. Připomíná, že rodový a osobní prospěch byl hnací silou, nikoli národnost. Němci se usazovali v Lubici (Lübecku) už za vlády knížat Obodritů. Wiprecht Grojčský, spojenec krále Vratislava I., pozdější vládce Míšeňska měl ostatně i slovanské jméno a jeho dva bratři žili v Kyjevské Rusi a v Byzanci. Naopak

Do střední Evropy mezitím pronikala kultivovanější morálka. Polský král Boleslav III. byl v klatbě za oslepení svého bratra Zbyhněva, který si rovněž činil nároky na trůn. I samotnému Soběslavovi, by se vražda strůjce vraždění Vršovců Vacka nebyla vyplatila, kdyby Donínsko nebylo plné slovanských bojovníků a kněží, kteří mu z císařského vězení pomohli uniknout do Polska. Odtud pak s polskou podporou dobyl Kladsko, které si ovšem sám ponechal, nikoli připojil k Polsku. Roku 1116 uherský král vyzval Vladislava I., aby obnovila utvrdil starodávný mír a přátelství (což bylo možné, protože Vladislav rezignoval na znovuzískání Slezska a Nitranska). Vaníček dokládá, že nižší stav nebyl šiřitelem mocenských zájmů svých zemí (jako v 19. století). Upozorňuje, že v tom případě, by Ota z Bamberka na svých misijních cestách k Pomořanům vlastně šířil český ideový vliv sv. Václava a Vojtěcha (ze Štětína odvezl do Říma roku 1124 stříbrnou hlavu Triglava).

Vladislav na několik let dokonce postoupil vládu zpátky staršímu Bořivojovi II., ale tento experiment se patrně neosvědčil a Bořivoj dožil ve vyhnanství v Uhrách. Vladislav zažíval koncem své vlády úspěchy v podpoře sálských císařů, bojoval proti Sasům. Roku 1123 byl Soběslav po dalších pokusech zajistit si nástupnictví vyhnán se svými stoupenci z jižní Moravy a uprchl do Uher na dvůr bratrance své ženy uherského krále Štěpána II. Roku 1125 Vladislav I. zemřel. Byl osobně statečný, leč bez strategického citu. Přímluvami Soběslavovy matky Svatavy a Oty Bamberského, který odmítal dát Vladislavovi rozhřešení, dokud neustaví Soběslava následníkem se Soběslav prosadil proti Otovi Černému, který měl lepší pozici v Říši. V témže roce Jindřichem V. vymřeli Sálci a císařem se stal saský vévoda Lothar III., který proti Soběslavovi už bojoval na straně polského krále. Navíc nebyl Soběslav ochoten platit císaři za potvrzení údělu, proto také do Říše nezajížděl, aby nemohl opadnout do zajetí, jako se stalo jeho staršímu bratru Bořivoji II., kterého Jindřich V. uvěznil, aby uvolnil knížecí stolec platícímu Vladislavovi I.

Ota Černý uprchl k císaři, avšak rychle tažení do Čech skončilo překvapivou porážkou ve vánici v bitvě u Chlumce 18. února 1126. Jestliže se Soběslav prohlásil v roce 1126 za vazala poraženého krále Lothara, nešlo tedy o nějaký taktický manévr v rámci posílení osobního úspěchu na úkor zájmů státu, nýbrž o gesto dobové politické kultury. Ostatně, Soběslav I. byl kníže vládnoucí konsensuálně, za což je vyzdvihován. Jeho vztahy s císařem Lotharem III. byly nadstandardní - Lothar hovořil slovansky, stejně jako Soběslav německy. Soběslav tak ustavil mocenskou pozici, na kterou později navázali (po obdobích zmatků) další významní Přemyslovci. Říšská politika ve střední Evropě byla v době Soběslavově přitakáním jeho politice, píše autor.

Vaníček se pouští do roztodivných nacionálních výkladů. Kromě česko-polské nevraživosti (zejména v Gallově kronice sponzorované rodem Adwańců), je to především německé vidění národnostního boje se Slovany. Ve srovnání s Flandry chápe autor západoslovanská území jako civilizačně archaická (a tím jakoby předurčená ke ztrátě identity). Lothar sice v roce 1127 patrně zorganizoval vlnu atentátů na knížata Obodritů (Jindřich), Havolanů (Přibyslav) a Braniborů (Mojmír) také vyvrátil legendární Retru Luticů, ale již na Velikonoce 1128 je kmotrem syna Soběslava za účasti (bývaloslovana) Jindřicha Grojčského, knížete Havolanů Wirikinda a dalších. Pestré národnostní přemety ukazuje knížectví Obodritů, Lotharem II. povýšené na království. Král Obodritů - etnický Dán Knut Laward byl zavražděn svým bratrancem, který se obával, že Knut bude pomýšlet i na jeho místo. Pomořané a Raňané (pohanští) na straně císaře rolu 1134 vyplenili dánské královské město Roskilde. Všechny tyto výklady mají ukázat, že "nic nenasvědčuje spiklenecké, protislovanské politice císaře". Dobový boj o moc se nesl v poněkud omezeném duchu rodových výhod, avšak v časovém odstupu, právě zde, podle konkrétní lokálně ustavené vrchnosti, či její orientace můžeme sledovat počátek a výsledek onoho "národnostního" vidění dějin v 19. století.

Bitva u Chlumce se odehrává přibližně na konci druhé třetiny knihy, z čehož je patrné, že autor se zabývá dějinami doby a nikoliv jen Soběslavem I. - knížetem. Období faktické Soběslavovy vlády je navíc bohatě proloženo dílem a skutky Jindřicha Zdíka, Soběslavova spojence, i jeho odpůrce, který se spoluúčastnil atentátu - biskupa Menharda. Zde se projevuje v celé šíři nestabilita středověkého systému před ustanovením úřednické základny státu, jako jakési záruky bezpečnosti.

V únoru 1140 Soběslav umírá a jeho nástupcem je zvolen syn Vladislava I. Vladislav, který se neblaze uvedl útěkem s penězi pro český oddíl ve druhé římské jízdě císaře Lothara III. Přesto se Vladislav II. stal druhým českým králem (pod číslem Vladislav I.), zatímco synové Soběslava I. se stali jen knížaty. Konec knihy je vzhledem k jejímu průběhu velmi rychlý.

Kniha je doplněny množstvím obrázků a barevnou přílohou. Příjemně se čte, text však není jednoduchý, zejména, když dojde na faktografické pasáže. Své dělají často se opakující jména různých osob a nezbytnost omezit knihu na jistý okruh. Obé jsou historické danosti, se kterými čtenáři nezbývá, než se smířit. Požitek z četby - byť i rekreační - je přesto vysoký.

Vydala Paseka v roce 2007.





Diskuze k této recenzi:


Jak se Vám líbila tato recenze?
Oznámkujte jako ve škole
 1     2     3     4     5    Odeslat
Celkem hlasů 2. Z toho průměrné hodnocení: 1.

Bookmark and Share
Knihovnice.cz je na sociálce... ne na úřadu, ale na sociálních sítích. Přidejte se k nám na Facebooku a Twitteru.

Facebook Knihovnice.cz Twitter Knihovnice.cz
Chcete zde
inzerovat?
Napište si o ceník
na adresu
Aktuálně Vám nabízíme
1064 recenzí
  (1007 ohodnocených)
1091 knih
  (957 ohodnocených)
a celkem 30359 čtenářských hodnocení
články pro RSS
Přidej na Seznam

PageRank ukazatel
Pachman, Richard - Kdokoliv
R e k l a m a
Bocquet, José-Luis; Muller, Catel - Kiki z Montparnassu
Titul: Bocquet, José-Luis; Muller, Catel - Kiki z Montparnassu
Sleva: 35 % (ušetříte 140 Kč)
Cena: 258 Kč

Prodejte svoje knihy jiným čtenářům v online antikvariátu TrhKnih.cz
Antikvariát mezi lidmi
Zde může být Vaše reklama. Kontakt: reklama@knihovnice.cz
R e k l a m a
Starší kusy
(1) Noční hlídka
I zděs' my vstračajemsja s Antonom. Anton vstává, nerozsvěcí, nemyje si zuby, ale zato se jde napít do lednice šťávy vykapané ze syrového masa a mudruje cosi o chuti vepřové krve. Myslet si o tom ...
(2) Média, psychoanalýza a jiné perverze
(3) Kniha hřbitova
Knihovnice.cz podporuje
Rosteme s knihou
Vydavatelství audio knih
Celé Česko čte dětem
Spřátelené weby
© 2004-2017 Alžběta Červená, Radek Červený, Václav Čermák. Všechna práva vyhrazena.
Publikování nebo šíření obsahu Knihovnice.cz je bez našeho výslovného souhlasu zakázáno.


TOPlist
Knižní startér - dejte šanci talentovaným autorům a zajímavým projektům