80 %

Veber, Václav - Leninova vláda

Více informací k této knize najdete v detailu
Rusko 1917-1924. Po třech letech světové války má samoděržaví na kahánku. Car utekl před vládní odpovědností do válečného stanu v Mogilevu a překážel. Říše měla 170 miliónů obyvatel, z čehož 80% bylo negramotných. Jen 15% rolníků bylo samostatných, asi 50% žilo v občinách - komunách, které určovaly, které pole budou obhospodařovat, kdo narukuje, ...

Rusko 1917-1924. Po třech letech světové války má samoděržaví na kahánku. Car utekl před vládní odpovědností do válečného stanu v Mogilevu a překážel. Říše měla 170 miliónů obyvatel, z čehož 80% bylo negramotných. Jen 15% rolníků bylo samostatných, asi 50% žilo v občinách - komunách, které určovaly, které pole budou obhospodařovat, kdo narukuje, samozřejmě bez možnosti se stěhovat. V listopadu 1916 předák Kadetů (Konstitučně demokratická strana) přednesl projev: „Hloupost nebo zrada?“ Po březnových bouřích způsobených krachem zásobování padla vláda do rukou dumy, car abdikoval 15. března. Takřka měsíc poté přijíždí do Petrohradu ruský šlechtic Uljanov ze Simbirska, ale tou dobou už je z něj Parvusem naverbovaný agent Německa Lenin.

V úvodu drobné knížky Václav Veber píše: Pracovat s produkcí komunistických historiků, jak se ještě dnes někdy stává, je nejenom nesprávné, ale i zavádějící. ... Komunistickou verzi dějin nezajímal skutečný průběh událostí, ale jejich politické využití. Žádná ideologie se totiž nesnáší s vědou. ... Historii poškodil nejen komunismus; i postmodernismus posiluje neznalost dějin a pocit, že nemají význam. ... rozhodně lepší je informovat o skutečném chodu a průběhu bolševického experimentu, jeho výsledcích a důsledcích pro obyčejné občany. Správné informace jsou totiž zbraň i obrana zároveň.

Lenin, Rus toliko po dědovi z otcovy strany se rozhodl stát revolucionářem, který změní svět, už na univerzitě v Kazani. Po třech letech pohodového vyhnanství se rozhodl emigrovat. Po celých 17 let emigrace žil v Evropě jako bohatý ruský rentiér. ...většinou ležel v knihách a navštěvoval čítárny, přičemž měl kolem sebe pravidelně asi 40-100 oddaných žáků či následovníků, kteří četli jeho polemické pamflety, tleskali mu na příležitostných veřejných přednáškách a žili z jeho přízně. Světovou válku vítal jako zničující, ale očistný požár.

Drtivá většina historiků moderních dějin se tváří, jako by o cestách vývoje a výsledcích snažení rozhodovaly jen politické programy, ideje a nadšení. Jistě jejich význam je nezanedbatelný, ale pro každé politické hnutí je dostatek finančních prostředků rovněž nezastupitelný, bez peněz nemohou existovat. Jen tak pochopíme Leninův stále sledovaný soubor požadavků, který neměl v tehdejším Rusku žádné opodstatnění a vyvolával jen ironii a výsměch. I komunističtí historici musí přiznat, že byl pro místní, především petrohradské, bolševiky Leninův program zprvu nepochopitelný. ... Prozatímní vládě v této fázi nevadily ani tak jeho programové projevy považovala je totiž za prokazatelně nereálné a veřejností nepřijímané, vadila jí Leninova taktika destabilizace životních poměrů, všemi svými výzvami totiž podněcoval k anarchii, čímž se rozumělo rabování, kriminalita - hlavně krádeže, opilství, vandalismus, etnické konflikty i pogromy...

16. července se Leninovi podařilo získat podporu 1. kulometného pluku a na ozbrojené demonstraci vyhlásil protivládní puč. Prozatímní vláda byla jako obyčejně úplně bez podpory, tentokrát ji podržel Petrohradský sovět. Lenin tři dny před akcí utekl, pak si pro něj revolucionáři dojeli, ale jeho zmatené vystoupení se nedostalo ani do sebraných spisů. Poté utekl do Finska a objevil se až 7. listopadu odpoledne. Následná protibolševická kampaň spojená s rozkrytím německého sponzoringu bolševiky citelně zasáhla, ale byla nedůsledná. Nebýt náhlého prozření vůdce mežrajonců Trockého, nebyl by se Vilém II. ani dočkal. Trockij však byl vynikající řečník a ještě lepší organizátor. Tento syn bohatého nájemce půdy, absolvent německých škol v Rusku se už v roce 1905 probojoval do čela Petrohradského sovětu. Uživil se jako novinář v emigraci a zkonsolidoval využití Leninových německých peněz na nákup tiskáren, školení propagandistů a tvorbu Rudých Gard (z poloviny neruských bojůvek určených pro pouliční boj).

Na 25.11.1917 prozatímní vláda vyhlásila volby do Ústavodárného shromáždění. Trockého nápadem bylo zaštítit puč autoritou všeruského sjezdu sovětů dělníků a vojáků. Ze 1400 sovětů iniciativu petrohradského sovětu podpořilo jen 400. Všeobecný rozklad a nevšímavost byla na takovém stupni, že převrat ze 7.11. byl vzácně nekrvavý - jezdily tramvaje, hrála kina a konzervativní noviny o něm nepřinesly žádnou zprávu. Gorkij jej v lednu označil za "výbuch chamtivosti, nenávisti a odplaty."

Týž den ostatní socialistické strany založily Výbor na obranu revoluce a odsoudily bolševický puč. Lenin musel ustoupit tlaku vlivného Svazu železničářů a přistoupit na jednání. On a Trockij na ně jakožto uzurpátoři nebyli připuštěni. Způsob jeho jednání se natolik vymykal slušnosti, že se proti němu postavila i třetina ústředního výboru bolševiků. Nakonec bylo přijato 6 lidových komisařů z řad Eserů (Socialističtí revolucionáři; vůdce jedné z jejich frakcí - trudoviků - byl předseda prozatímní vlády Kerenský), aby byli v březnu opět vypuzeni.

Lenin neměl žádný program. "Stát a revoluci" napsal na útěku do Finska, ale neřídil se jím, často dokonce jednal přesně naopak. Zatímco před revolucí rozvíjel teorie rozpadu státu, po revoluci nastolil diktaturu. Vládl on sám a jím řízený Vojensko-revoluční výbor, který úkoloval Rudé Gardy. V prosinci jej rozpustil a vytvořil Čeku pod vedením bývalého fanatického katolíka Džeržinského. Volby 25.11. navzdory uvěznění vůdců Kadetů a kontrole volebních komisí Čekou bolševici prohráli. Lenin protestoval, ale vítězní Eseři si domluvili podporu tří pluků a 18. ledna 1918 se duma sešla. Lenin zahájil zastrašovací kampaň a z Němci obsazeného Pobaltí povolal neruské námořnické pluky. Ale ani po rozstřílení opoziční socialistické demonstrace se zbytky dumy nevzdaly a bolševickou vládu nepodpořily. 19. ledna Lenin shromáždění rozpustil a vyhlásil "úplnou a otevřenou likvidaci formální demokracie ve jménu revoluční diktatury".

3. března 1918 došlo i na Brestlitevský mír - Lenin se zavázal rozpustit a neobnovovat ruskou armádu, vzdal se 32% uzemí, 36% obyvatelstva a 40% dělníků. V srpnu 1918 se zavázal Německu zaplatit ještě 6 miliard zlatých marek. Za odměnu přijel do Moskvy německý velvyslanec s fondem 40 miliónů marek. Po té byli Leninovými politickými odpůrci všichni. Navzdory tomu nebyl odpor nijak silný. Kerenskij sice od 6. listopadu upozorňoval na nebezpečí puče, ale podporu v armádě neměl a kromě jedné nerozhodné bitvy Krasnovových kozáků s bolševickými námořníky ničeho nedosáhl. Opozice neměla peníze na armádu a zavčas jí je nikdo nepůjčil.

Lenin si představoval, že socialismus vybuduje během několika měsíců, nejdéle pak jednoho a půl roku. To by zahrnovalo zrušení peněz, zavedení spotřebitelsko-pracovních knížek, stravovacích komun a nucené práce. Centrální řízení Lenin odkoukal patrně od Němců, ačkoliv to nikde nepřiznal. Důsledkem byl katastrofální nárůst úředníků, ze 436,000 za cara na 2,000,000 v roce 1920. Celé oblasti kontrovaly rolnické vzbouřenecké oddíly - Tambovskou gubernii na celý rok. Jeden carský rubl se směňoval za 100 miliónů rublů sovětských. Cestou ven byla "tažení" proti anarchistům, menševikům, pravým eserům, levým eserům a 30.8.1918 i fingovaný atentát na Lenina, po němž Zinověv vyzýval k vybití 10% obyvatelstva pro výstrahu. Upalovalo se, stahovalo z kůže, naráželo na kůl.

Deset dní po uzavření Brestlitevského míru ( a závazku armádu nemít) začal Trockij vyvíjet Rudou armádu - carští důstojníci s rodinou v bolševickém zajetí, nadto kontrolovaní kovanými komunisty. Systémem poprav dosáhl Trockij nebývalé kázně: Za dezerci nechal popravovat i straníky (i to přispělo k jeho pozdějšímu pádu). Zpočátku tvořila jádro Rudé armády lotyšská armáda. Později ji doplnilo až čtvrt miliónů "interventů" - vojáků Dohodou organizovaných mnohonárodnostních sil. Peripetie bojů, jména generálů a bojišť, včetně účastenství Československých legií ponechme čtenáři knihy (k tematice Legií v této rubrice doporučuji články P.J. Kuthana). Zmiňme však, že v tažení proti Piłsudského Polsku v roce 1920 počítal Leninův plán pro Jegorovův jihozápadní front s dobytím Rumunska, vyvoláním povstání v Československu a Maďarsku a možným průnikem do severní Itálie. Porážka Tuchačevského západního frontu u Varšavy - dle některých zdrojů Stalinovou "zásluhou" - tyto plány zhatila. Po kapitulaci Německa 13. listopadu 1918 Lenin a Sverdlov anulovali Brestlitevský mír.

Po šesti letech války bylo Rusko ve stavu totální devastace, naprostého chaosu a debaklu zaváděných pořádků. V Petrohradě žilo 30% předválečného stavu obyvatelstva a situace byla blízká povstání. Podařilo se ji za pomocí provokací vyřešit známou Kronštadtskou vzpourou. Nadále pokračovala rolnická povstání. Kritika leninské cesty sílila, nejvíce v odborech. Lenin do diskusí nezasahoval, ústředí hájil především Trockij. Vykládal, že základem socialismu je nucená práce každého pracovníka podle potřeb státu (na podkladě plánu závazného pro celou zem) a z ní vyplývající pracovní povinnost (pokud by měli pravdu oponenti, podle nichž je nucená práce neproduktivní, pak je celá socialistická ekonomika odsouzena k zániku, říkal, protože "jiná cesta k socialismu kromě mocenské distribuce všech pracovních sil z centra" neexistuje, jak vysvětloval na sjezdu odborů).

Vnitřní kritika byla umlčena zákazem frakcí ve straně na X. sjezdu VKS(b). Touha udržet se u moci nakonec vedla k ideologické odchylce - zavedení NEP - Nové ekonomické politiky. Dekretem z 21.3.1921 byly rekvizice v zemědělství nahrazeny naturální daní a posledním, desátým dekretem z 10.12.1921 byly navráceny podniky do 10 zaměstnanců původním majitelům. Zemědělci museli odevzdávat přibližně 40% obilí, 75% masa a 36% mléka. Od května 1921 byl ve městech povolen obchod. Navzdory tomu, že NEP budil velké naděje ve změnu sovětského pořádku, bolševici jej nikdy nepřijali za svůj a vždy proti němu brojili. Od roku 1927 obávaný systém začali opět likvidovat.

Leninovi se podařilo nejen dobýt, ale i udržet moc v Rusku, stále se domníval, že se mu totéž podaří i ve světovém měřítku. Bolševičtí předáci tvrdili, že je zapotřebí jen mít dobrou organizaci, být nekompromisní, nebát se teroru a násilí, užívat všech dostupných prostředků a mít dost peněz. Proto založili Komunistickou internacionálu již na jaře 1919 a učinili z ní nástroj i plášť, který měl skrýt jejich aktivity. V době velkého hladu v roce 1922 přidělila komise Kominterny jen československým komunistům 7,910,000 Kč. Nová, mírová tvář sovětského Ruska, dílo šlechtice Čičerina, nesla plody v podobě mírových smluv se sousedy i hospodářských s velmocemi. V létě 1922 byla uzavřena smlouva o vojenské spolupráci s Německem zahrnující vybudování továren a vývojových středisek, jakož i tankových a chemických škol.

Pokračovala též "výroby nového člověka". Inteligence byla sice houfně vybíjena či vysidlována a stát vydával na školství 10x méně než carské Rusko, ale již v roce 1923 bránu institutů rudé profesury opustilo prvních 70 absolventů. Jiná "buržoazní jednotka" - rodina byla rozvolněna zákony z let 1917 a 1918. Děti měly být vychovávány ve státních komunách, což se částečně i povedlo, 30% mladistvých žilo v bandách bezprizorných, proti kterým musela občas zasahovat i Rudá armáda.

Sovětský stát se zdárně rozvíjel navzdory tomu, že Lenin od padesátky churavěl a od roku 1921 začínal být nepoužitelný i pro roli despotického vládce. Inu, progresivní paralýza je prevít. V korespondenci z roku 1895 se zmiňuje, že se ve Švýcarsku zdrží, aby se léčil. Patrně nedostatečně. Poslední Leninův projev byl pronesen uzavřené skupince 20. listopadu 1922; 9. března 1923 prodělal třetí záchvat, který jej prakticky vyřadil ze života; 21. ledna 1924 Lenin zemřel. Lenin tedy nebyl veliký, ani geniální člověk, ale krutý a cynický ctitel násilí - hlavní a charakteristickou pohnutkou jeho činů byla nezřízená touha po moci a přesvědčení, že násilí je nezbytnost i ideální prostředek zároveň. Považoval za naprosto normální, že nová společnost vznikne v krvi, násilí a nesvobodě. Pakliže spolu s Veberem věříte, že dějiny skrývají poučení, je to nejspíše výše uvedené. Lenin nebyl první a ani poslední.

Vydal Triton v edici Dějiny do kapsy roku 2003. Kniha obsahuje chronologickou tabulku, slovníček pojmů a krátké životopisy zmiňovaných, literaturu a rejstřík.





Diskuze k této recenzi:


Jak se Vám líbila tato recenze?
Oznámkujte jako ve škole
 1     2     3     4     5    Odeslat
Celkem hlasů 15. Z toho průměrné hodnocení: 2,73.

Bookmark and Share
Knihovnice.cz je na sociálce... ne na úřadu, ale na sociálních sítích. Přidejte se k nám na Facebooku a Twitteru.

Facebook Knihovnice.cz Twitter Knihovnice.cz
Chcete zde
inzerovat?
Napište si o ceník
na adresu
Aktuálně Vám nabízíme
1064 recenzí
  (1007 ohodnocených)
1091 knih
  (957 ohodnocených)
a celkem 30459 čtenářských hodnocení
články pro RSS
Přidej na Seznam

PageRank ukazatel
R e k l a m a
Irving, John - Syn cirkusu
Titul: Irving, John - Syn cirkusu
Sleva: 20 % (ušetříte 70 Kč)
Cena: 279 Kč

Prodejte svoje knihy jiným čtenářům v online antikvariátu TrhKnih.cz
Antikvariát mezi lidmi
Zde může být Vaše reklama. Kontakt: reklama@knihovnice.cz
R e k l a m a
Starší kusy
(1) Hon na ponorku
Kniha amerického bestsellerového autora Toma Clancyho je nejen první jeho prozaické dílo, ale je to i první kniha přeložená do češtiny. Příběhem o kolaborantské sovětské ponorce Rudý říjen také ...
(2) Beatová poezie
(3) Dřevěné kostely a zvonice v Evropě I.+II.
Knihovnice.cz podporuje
Rosteme s knihou
Vydavatelství audio knih
Celé Česko čte dětem
Spřátelené weby
© 2004-2017 Alžběta Červená, Radek Červený, Václav Čermák. Všechna práva vyhrazena.
Publikování nebo šíření obsahu Knihovnice.cz je bez našeho výslovného souhlasu zakázáno.


TOPlist
Knižní startér - dejte šanci talentovaným autorům a zajímavým projektům