Příběh načrtnu jen velmi schematicky, abych nevyzradila zbytečně mnoho. Ráchel Steinová, mladá německá zpěvačka židovského původu, utíká se svými rodiči z Hitlerova Německa do Amsterdamu, ale i tam ji brzy dostihne nespravedlnost dějin a Nizozemí je obsazeno Němci. Život rodiny se pro sílící antisemitismus stává čím dál tím těžším, a tak se manželé Steinovi se synem Maxem rozhodnou ukrýt za pomoci lidí z odboje. Ráchel jít s rodiči odmítá a uchyluje se na venkov. Netuší, kam se rodiče ukryjí a rodiče netuší, kde je schovaná Ráchel - tím radostnější je jejich náhodné shledání při cestě do osvobozené části Nizozemska. Bohužel se jedná o shledání poslední, protože celá skupina je dopadena Němci a všichni jsou na místě zastřeleni. Ráchel masakr zázrakem přežije, ovšem tvář vraha rodičů se jí vryje do paměti nastálo. O to větší šok zažije, když se s ním později setká při svém tajném úkolu - svést Hauptsturmführera Müntzeho, šéfa Sicherheitsdienstu a nasadit do budovy SD štěnici. V sídle nepřátel však Ráchel nepotkává jen vrahy a nepřátele, ale také přátele a lásku. A tak rozehrává nebezpečnou hru, jejíž cílem je pomoci těm, kteří si pomoc zaslouží. Potíž je v tom, že její představy o tom, kdo je pomoci hodný, se poněkud rozcházejí s představou odbojářů. A konec války se kvapem blíží...
Skutečné osoby, které stály modelem našim hrdinům, nám Verhoeven představí v závěru knihy a tamtéž také najdeme jeho poznámky k židovské otázce a poměrům v Nizozemí během válečných let. (Osobně tuto část považuji možná za nejzajímavější z celé knihy.)
Román je doplněn pár fotografiemi z filmu, takže čtenář není ochuzen ani o pohled na ladné křivky herečky Carice van Houten.
Románů z období 2. světové války bylo napsáno mnoho a každý z nás jich jistě alespoň pár přečetl. Některé zapůsobily scénami, které člověku nedaly spát (například podrobný popis pomalé a bolestivé smrti mladého vojáka, který leží na frontě v odstřelovaném území zamotaný do ostnatého drátu, a rukou se snaží si zastrčit střeva zpátky do břicha - Remarque) jiné zapůsobily svou pravdivostí a skutečností (Anna Franková, Primo Levi) - ty si člověk zapamatuje navždy, jiné po čase zapomene. Černá kniha patří bohužel do té druhé skupiny, ale ani tak není ztrátou času si ji přečíst. Její přínos není historický - což se ostatně dá předpokládat u knihy, která je napsána 60 let po válce, psal ji člověk, který se nezabývá historií, nýbrž režírováním střídavě úspěšných hollywoodských filmů, a který sám zažil válku jen jako malé dítě. (Na druhou stranu se mu panu Verhoevenovi musí přiznat důkladná příprava - na scénáři k tomuto filmu pracovali spolu s Gerardem Soetemanem více než 10 let.) Román není příliš přínosný ani po stránce literární - přeci jen je Paul Verhoeven lepší režisér, než literát - ale je čtivý a napínavý (až do konce není jisté kdo je na čí straně a kdo je vlastně zrádce.)
Za největší klad románu pak pokládám barevnost charakterů na obou znepřátelených stranách. Verhoevenovi se podařilo vyhnout stereotypu: Němci - hnusní a sadističtí padouši do jednoho, versus odbojáři - ušlechtilí synové vlasti bojující za mír a spravedlnost. V knize najdeme jak nacisty s lidskou tváří, tak členy odboje, kteří se při první příležitosti zachovali jako zrůdy. A tak, jak je výstižně psáno na zadní straně knihy - hranice mezi přáteli a nepřáteli nevede mezi nacisty a jejich odpůrci, ale srdcem a svědomím.
