Mottem Biomanželky je výrok Philipa Rotha: "Nikdy nepíšu o věcech tak, jak se staly. Všechny mé práce jsou sice kapitoly mých nejosobnějších zážitků, nicméně to nejsou příběhy mého života... Líčit věci tak, jak se staly, znamená stát se otrokem své paměti, která je v tvůrčím procesu jen prvek podřadný..." Ale posuďte sami. Kdo bydlí v prostředí malebného Posázaví, jistě po pár stránkách pochopí, odkud vítr fouká a kde Viewegh ke svému novému románu sbíral inspiraci. Biomanželka je příběhem mladé plaché knihovnice Hedviky, kterou náhoda (či osud) vžene do náruče stárnoucího spisovatele Mojmíra. Ten svou malou květinku zahrnuje láskou a přepychem. Přitom neprozřetelně předpokládá, že tradovaný "ženský" sen o domečku s velkou zahradou a dvěma dětmi je i Hedvičin sen. Poté, co Hedvika věnuje veškerý čas domu a zahradě, namyšlený spisovatel - manžel - se v jejím hodnotovém seznamu posouvá na třetí příčku. Těžce nese, že není středobodem Hedvičina vesmíru, ale s tím, že se s příchodem dětí a stále rostoucích manželčiných aktivit stane Plutem - planetkou satelitem, vyřazenou ze sluneční soustavy - opravdu nepočítal. K podivnému chodu manželství přispěje bezesporu fakt, že s mladou rodinou sdílí dům Hedvičina dula, která ji provázela těhotenstvím, porodem, šestinedělím a pokoj pro hosty v Mojmírově domě obývá už sedm let. Vztah Mojmíra a pětapadesátileté duly je vyhrocený, oba si na Hedviku svým způsobem dělají nárok. Zajímavé je také to, že Viewegh neustanovil vypravěčem tragikomického příběhu o manželství ve třech Mojmíra, ale právě dulu. Díky jejím očím se může vysmívat nabubřelosti a naivnosti stárnoucího spisovatele. Naopak s porozuměním dula vypráví o Hedvičiných aktivitách. Založení mateřského centra a bioklubu jsou jen slabým odvarem. Ani Mojmír totiž netušil, že jeho žena rozjede charitativní akce (financované samozřejmě z Mojmírových peněz), jejich dům se promění v domácí školu (protože Hedvika a další "stejně poblázněné matky" začnou prosazovat koncepci domácího vyučování). Po absolvování kurzu pro duly absolvuje biomanželka Hedvika kurz laktačního poradenství, šije menstruační vložky a učí dcery čůrat vestoje. Takový feministický nápor by ustál málokterý chlap. Mojmírovi se to s jistou dávkou nadhledu a sarkasmu docela daří. "Nebiomanžel" odmítající běžet v šest ráno s víčkem od actimelu do garáže a hledat tam pytel na tříděný hliník, je mi jaksi sympatičtější než bioHedvika a její biokolegyně.
Dar ironie a sarkasmu využil Viewegh v Biomanželce naplno. Zároveň ukázal, za jakou hranici oddaný a milující manžel už zajít nemůže, ani kdyby chtěl (aby známý spisovatel šil menstruační vložky, se jaksi nehodí). Zaryté feministky zřejmě Vieweghův zdánlivě humoristický román odmítnou. Viewegh knihou provokuje, ale ženské emancipační snahy jako takové nezesměšňuje - ovšem jen v tom případě - jsou-li prováděny s mírou a nejsou-li prováděny jeho vlastní ženou. A co víc - Mojmír není líčen jako kladný hrdina a bezchybný geroj. Postava spisovatele je zpodobněna coby sebelítostivý slaboch, který si doma neumí udělat pořádek. Viewegh se tak strefuje i do svého houfu a knížce to dává šťávu.
Příběhu trošku "ubližuje" stereotyp. Až nápadně často Viewegh opakuje model: žena něco vymyslí - muž s tím nesouhlasí - milující muž podlehne přání své ženy - muž o tom u dvou lahví vína a lahve whisky povypráví svému nejlepšímu kamarádovi. Čtenář celých sto šedesát stran čeká, až Mojmírův pohár trpělivosti přeteče. Mojmír místo vytasení zbraní proti emancipačním aktivitám a dule tasí pero. Své ženě a nezvanému hostu - dule - se pomstí, napíše o těch biobuřtech, biomýdle a biovložkách román.
| nápověda
