90 %

Vorel, Petr - Velké dějiny zemí Koruny české VII.

Více informací k této knize najdete v detailu
V osmnáctisvazkové řadě nakladatelství Paseka vycházející sedmý díl se zabývá již třetím nástupem Habsburků na český trůn. Konkrétně začíná smrtí Ludvíka Jagellonského v moháčských blatech 29.8. 1526 a končí odražením vojsk Ferdinanda Štýrského (později II.) vojsky českých a spřátelených stavů na podzim 1618 po nepovedené defenestraci. Autorem tohoto svazku je specialista na ranný novověk, Petr Vorel.

Na počátku knihy máme České země složené z Čech, Moravy, Slezska, obou Lužic a německých lén. Výstřední Čechy a zprostředkovaně i Morava jako jediné evropské země s aplikovaným dvojvěřím zajištěným basilejskými kompaktáty z roku 1434 v postavení zemského zákona, který nemohl být zpochybněn či zrušen jakýmkoli rozhodnutím vnější mocnosti, a to ani císařem nebo papežem. Stavovská monarchie, která si zvykla řešit své problémy a potřeby sama a nejlépe bez pomoci krále. Smrtí Ludvíka Jagellonského však selanka skončila. Ačkoliv se objevují různá jména, jediným fakticky možným nástupcem na český trůn byl tehdy ještě arcikníže Ferdinand Habsburský. Nejen proto, že měl za manželku sestru Ludvíka Jagellonského, což mu ostatně čeští stavové neuznali.

Jedním z konkurenčních kandidátů byl polský král Zikmund Jaggelonský - uvádím jej především jako působivou ilustraci vztahů mezi šlechtickými rody a dvory: Byl bratrem českého a uherského krále Vladislava Jagellonského, vnuk Albrechta Habsburského - jeho matka byla sestra Ladislava Pohrobka, a pravnuk Zikmunda Lucemburského. Vítejte ve feudálním světě! Země Koruny české měly rozdílné zákony, drobné mince lužické a slezské v Čechách neplatily, přistěhovalci z těchto oblastí si museli kupovat občanství jako každý jiný cizinec. Země neměly společnou zemskou hotovost a nemusely si v případě napadení navzájem přijít na pomoc. Jedině Čechy a Morava byly výrazně provázány možností přesouvat majetek, poddané a podobně.

Ferdinand I. nakonec na český trůn dosedl až volebním reversem jímž slíbil českým stavům vše podstatné, co od něj požadovaly. Následující století se neslo především v duchu Habsburského upevnění moci v Českých zemích a omezování moci stavů. Vzdor Habsburské snaze vystupovat i proti českým utrakvistům smetla luteránská reformace katolickou většinu prakticky všude. Roku 1546 císař Karel V. (také Habsburk) spolu s papežem vyhlásili křížovou výpravu proti luteránské herezi, především však proti saskému kurfiřtovi Janu Fridrichovi, který měl z krušnohorské těžby stříbra dostatek prostředků, aby mohl věc luteránské reformace prosazovat. České stavy se vzepřely králi a neposkytly mu vojsko pro tažení do "spřáteleného" Saska, nicméně nepomohly ani Janu Fridrichiovi (potomku Jiřího z Poděbrad), když se začalo dařit císaři.

Ferdinandův trest tak nakonec postihl především zeměpanská města, která byla hospodářsky a politicky zcela nivelizována. Degradace měst vedla k převaze šlechtického velkostatku, utužení poddanství a posunula České země k východu. Rytířský stav byl z politiky vytlačován již od roku 1528, kdy byly zakázány krajské sněmy bez panovníkova povolení. Potlačování stavovských výsad pomohl i požár Pražského hradu a zemských desk roku 1541, který odstranil písemný doklad mnoha menších privilegií i výsad. Potrestáni byli, jako již tradičně Židi, a to vypovězením z Čech. Následně se od roku 1545 mohli vracet, protože Ferdinandovy hospodářské reformy zhroutily úvěrový systém.

Roku 1549 byl sněmem přijat za následníka Ferdinanda I. jeho nejstarší syn Maxmilián II., který české stavy zajímal především reformním zaujetím - od papeže měl osobní dispens, aby mohl přijímat pod obojí. Za jeho vlády představovala nejvýznamnější souvisle katolické území Morava, respektive její část, panství olomouckých biskupů, zároveň však byla Morava i jediným místem v Evropě, kde byli tolerováni novokřtěnci (habáni). Rozhodnutí o konfesijním vývoji bylo plně v rukou pozemkové šlechty.

Roku 1564 papež Pius IV. povolil přijímání pod obojí v rámci katolické bohoslužby ve všech Českých a Rakouských zemích, Uhrách a Bavorsku. Nicméně na tento ústupek již bylo pozdě - 1567 byla zrušena basilejská kompaktáta, především jako překážka luteránské reformace. Nadto se Maxmilián II. ukázal jako nerozhodný muž a špatný velitel, když 1566 vyvedl vojsko do Uher, aby čekalo u pevnosti Rábu než Siget po statečné obraně Mikulášem Zrinským padne. Smrt Sulejmana I. tažení Osmanů ukončila, ale rozčarování českých stavů, které tažení stálo nemálo peněz, zůstalo. Drinopolský mír uzavřený s novým sultánem Selimem II. z roku 1568 byl považován za porážku.

V Čechách se rozhořel boj o uznání "české konfese", která by umožnila legální soužití všech tří křesťanských proudů: Novoutrakvistů sbližujících se s luterány filipistického směru; Jednoty bratrské směřující ke kalvinismu a starého utrakvismu (kališnictví) splývajícího s katolicismem. Maxmilián II. s ohledem na tlak svých španělských příbuzných předvedl emocionální představení, nechal si svolat významné zástupce stavů a na "čestné císařské" za sebe i Rudolfa (budoucího II.) ústně přislíbil.

Rudolf II. byl na rozdíl od svého otce tvrdý rekatolizátor, jeho neúspěch na tomto poli pramenil především z jeho neschopnosti. Roku 1584 zavedl v Koruně české nový, gregoriánský kalendář. V tomto ohledu je jistě zajímavé, že renesance byla v Čechách utrakvistickou elitou vnímána jako součást upadlého katolického světa, kde se hříšný papež obrací k "pohanské" kultuře. Rudolf II. přesunul císařský dvůr do Prahy, Vídeň byla tou dobou pohraniční pevností. Právě vinou jeho neschopnosti se v Praze hromadili vyslanci a vyjednavači různých říšských frakcí a přispívali k rozvoji a slávě rudolfinské Prahy. Praha také představovala jediný vícekonfesní dvůr v celé Evropě. Nervozitu a obavy z blížícího se konfesního konfliktu (1608 zanikl říšský sněm) vedly k příklonu vzdělaných elit k esoterismu.

V Čechách neplatil Augsburský náboženský smír - čí země, toho víra - a prostředí bylo stále velmi tolerantní. Habsburkové si sice od dob Ferdinanda I. pěstovali potenciální katolické kádry, ale prozatím katolíků stále ubývalo. Papežský vyslanec kardinál Bonhermini vypracoval program rekatolizace Českých zemí za jakoukoli cenu (která byla po Bílé hoře přesně za tuto cenu provedena), byl prozatím zcela mimo realitu, Rudolf II. dokonce nechával neobsazeny vysoké královské úřady, protože se mu nedostávalo katolíků. Přesto se mladí konvertité dobírali záhy zářivé kariéry.

Problémem vlády Rudolfa II. byly peníze, 15 let trvala válka s Turky, aniž by bylo čeho dosaženo. Rudolf II. začal využívat protiturecké vojsko v Uhrách k vybírání daňových nedoplatků od nekatolické šlechty. Selektivní postih a řádění císařské armády vedlo k povstání kavínského velmože Štěpána Bočkaje, který roku 1604 s podporou Osmanské říše vyhnal Habsburky z Uher a od roku 1606 již platil císaři bernou mincí nájezdy na jižní Moravu. Zcela nepoužitelný Rudolf II. stále požadoval zničení Bočkaje i Turků. Ze této situace byl odepsán i svou rodinou a k Bočkajovi byl vyslán Matyáš (II. užíval jen v Uhrách a v Čechách do roku 1612), který překvapivě dokázal přesvědčit Štěpána Bočkaje, aby složil uherskou korunu a Turky uzavřít Žitvarocký mír, který pak vydržel 50let.

Stavovský odboj jej vynesl na místo krále uherského, arciknížete rakouského a markraběte moravského, jak bylo potvrzeno Libeňskou smlouvou 1608 s Rudolfem II. Čeští stavové se překvapivě Rudolfa II. nezřekli a jeho krize využili k vynucení Majestátu náboženských svobod vycházejícího z ducha České konfese. Ve Slezsku podobný dokument zrovnopravňoval jen katolíky s luterány, Lužice si musely na Ujištění počkat do roku 1611 a Matyáše II. Katolickým prominentům dosazeným v předchozích letech však zůstaly jejich pozice, což se ukázalo jako přímá cesta ke konfliktu, jelikož od roku 1612 již zcela systematicky rozbíjeli konfesní soužití. I zde se ukázalo, že tolerantní většina, která nemá zájem na šíření vyhraněné ideologie nemá proti minoritě prosazující důsledně vládu své ideologie šanci.

Matyáš, český král od roku 1611, již ústupky stavům výměnou za odsouhlasení daní sněmem nedělal, raději se horentně zadlužoval, čímž si získával vlivnou skupinu věřitelů. Rozkol mezi zemské stavy vnesl požadavek vedlejších zemí na zrovnoprávnění se stavy českými, což bylo odmítnuto. Generální sněm 1615 také přišel s radikálním jazykovým zákonem, který podmiňoval zastávání jakékoli významnější funkce aktivní znalostí češtiny a rovněž požadoval znalost češtiny pro cizince, kteří se chtěli v zemi usadit. Tento zákon, který by výrazně měnil poměl politických sil, hlavně by zvýhodňoval habsbursko-katolické křídlo opírající se o rekatolizované staré domácí panské rody. Spolu s věřitelskou lobby vedl v letech 1615 - 1617 k rozmělnění a ochabnutí protestantských sil.

Bezdětným Matyášem vymřela celá větev Habsburků, avšak španělský král Filip III. dal Oñateho smlouvou z roku 1617 českým a uherským stavům jasně na srozumitelnou, že pokud nepřijmou Ferdinanda Štýrského jako krále, setkají se se španělským vojskem. Ferdinand II. byl korunován v roce 1617. Nejasnou skulinou v Majestátu bylo vyznání poddaných na katolických panstvích. Rozhodnutí české královské kanceláře o uzavření luteránských kostelů v Hrobu a Broumově spolu s císařovým následným zákazem konání sněmu protestantské opozice, jež by mohl podat stížnost pro porušení Majestátu, vedl radikální křídlo k druhé pražské defenestraci. Akce byla domluvena den předem a vlastně skončila úplným fiaskem, protože ani jednomu z defenestrovaných se nic vážného nestalo. K Vilému Slavatovi z Chlumu a Košumberka a Jaroslavu Bořitovi z Martinic přibyl nad plán ještě písař Fabricius pro nemístné komentáře k realizaci popravy. K povstání stavů českých se připojily stavy slezské a lužické. Moravští stavové spolu s uherskými mocenské řešení náboženských sporů odmítli a nabídli zprostředkování jednání s Matyášem. Dohodě zabránilo sesazení kardinála Khlesla ve Vídni. Ferdinand Štýrský chtěl boj, roku 1618 však byl ještě poražen.

Jako u všech dobře napsaných historických knih, je i čtení tohoto svazku napínavé dobrodružství doprovázené množstvím obrázků, map a reprodukcí. Kapitoly dějinné - akční -jsou proloženy hospodářsko-ekonomickými (v nichž se čtenář doví, že dílo Jakuba Krčína z Jelčan už bylo labutí písní rybníkářství). Velký prostor je věnován náboženství, které v popisovaném období prošlo opravdu razantními proměnami, připomeňme ideové "splynutí" utrakvismu - kališnictví s katolictvím a úplné takřka úplné vytlačení katolictví i ze zemí jako je Kraňsko nebo Rakousy. Luteránská reformace se výrazně promítla do národnostního povědomí Lužických Srbů, došlo k úplnému poněmčení Žitavska. Pro zajímavost, odhadnuté národnostní složení zemí Koruny české: 52% Češi, 28% Němci, 15% Poláci, 5% Lužičtí Srbové (dominantní národnost obou Lužic). Početně 4 milióny osob.

Kniha není zahlcena detaily, působí dojmem, že bylo řečeno právě jen to, co bylo takřka nezbytné, což je u díla, jež má 538 stran textu minimálně známkou pisatelského umu. Nadto je doplněna genealogickými tabulkami, poznámkami a vůbec všemi náležitostmi odborného textu. V některých případech, zvláště Münsterovy mapy Slezska, jsou snímky rozmazané, což je snad jediná viditelná vada. Vorel též vyvrací několik vžitých nepravd, jako že České země byly součástí Svaté říše římské národa německého.

Vydala Paseka v roce 2005.





Diskuze k této recenzi:


Jak se Vám líbila tato recenze?
Oznámkujte jako ve škole
 1     2     3     4     5    Odeslat
Celkem hlasů 69. Z toho průměrné hodnocení: 2,99.

Bookmark and Share
Knihovnice.cz je na sociálce... ne na úřadu, ale na sociálních sítích. Přidejte se k nám na Facebooku a Twitteru.

Facebook Knihovnice.cz Twitter Knihovnice.cz
Chcete zde
inzerovat?
Napište si o ceník
na adresu
Aktuálně Vám nabízíme
1064 recenzí
  (1007 ohodnocených)
1091 knih
  (957 ohodnocených)
a celkem 30459 čtenářských hodnocení
články pro RSS
Přidej na Seznam

PageRank ukazatel
R e k l a m a