Čtenáři se dostane náhledu na vývoj člověka, jeho rozšíření po světě, tahanic vědců kolem toho a vkusné zakomponování kulturních náležitostí do "genetického" vývoje lidského rodu. Zdá se, že starý spor příroda versus kultura byl pro důkladné zaklesnutí soupeřů do sebe nahrazen smírným sjednocením ukazujícím význam obou. Wells uvádí několik zajímavých příkladů, jak naše místní, kulturou podmíněné chování ovlivňuje naši genetickou výbavu.
Jeden druh (DOC) je ukázka z úvodu knihy, která přibližuje nejen styl, ale též vypichuje jedno velké autorovo téma - nesmyslnost rasismu. V závěru pak Wells píše, že rasy patrně vznikly před 30,000 lety, za poslední doby ledové. Nicméně perné chvilky způsobí i nepřátelům "bílého muže" konstatováním, že 30% amerických černochů je z hlediska chromozómu Y bělochy.
Zde je možná vhodné zmínit něco technických detailů: Původ jednotlivých národností se doposud vyvozuje z mitochondriální DNA nebo z chromozómu Y. U obou se využívá toho, že tato genetická informace při tvorbě pohlavních buněk nerekombinuje, takže mtDNA dětí je totožná s mtDNA matky a ta půlka chromozómu Y, která z něj dělá Y, je stejná u otce, jako u jeho synů. Samozřejmě až na mutace, ale o těch víme, že nastávají sporadicky. Ostatně mutace přímo ve funkčních genech obou zmiňovaných úseků DNA nám spolehlivě zajistí, že jejich nositelé se nebudou dále šířit (protože umřou). To, co pátrači po původu lidstva sledují, jsou mutace v odpadní DNA, která tvoří výplň mezi geny a opravné mechanismy organismu nechává chladnými.
V této souvislosti nelze nezmínit Sykesovu knihu Sedm dcer Eviných, která rozebírala šíření lidí z hlediska mtDNA. Milovníky subtilních vědeckých jinotajů jistě pobaví zcela rozdílný výklad příspěvku Luigiho Lucy Cavalliho-Sforzy k původu současných Evropanů. Wells byl postdoktorandem na jeho pracovišti, zatímco Sykes svými měřeními vyvrátil jeho teorii demické fúze.
Co se dá Wellsovu Adamovi vytknout, jsou biblické konotace mitochondriální Evy a chromozomálního Adama, viz tento rozhovor v angličtině. Přece jen bychom si měli uvědomit, že i v současném několikamiliardovém lidstvu je jen několik desítek mitochondriálních klanů. Nehledě na to, že jsme i potomky těch žen, které porodily jen syny, a tudíž jejich mtDNA s těmito syny odešla ze světa. Nadto by případná mitochondriální Eva byla takovou krutou hříčkou osudu jako cimrmanovský hrabě Milunič - 80,000 let by musela žít (u stolu i v loži) s opicemi.
Výzkumy diverzity mikrosatelitů na chromozómu Y totiž ukazují, že nejstarší předek současných mužů po meči žil před 59,000 lety, zatímco ona prabába Eva před 150,000.
Jiným Wellsový problémem je otevřeně říci, že dnešní lidé žijí mimo jiné proto, že různí staří lidé a stará zvířata vymřeli jejich zásluhou. Stále opakovat, že zbývající Homo erectus, neandrtálci, mamuti a velcí savci obou Ameriky vymřeli ve stejné době, jako se tam objevil Homo sapiens, buď náhodou nebo proto, že jim tento toliko zabral zdroje a zabiti byli až přírodním výběrem je alibismus pro amerického, politicky korektního čtenáře. Potom už mohl rovnou napsat, že u Wound Knee 7. kavalérie toliko ukrátila trápení přírodním výběrem zahubených Indiánů.
Neandrtálce Wells připravil i o jejich poslední výkřik châttelperronienskou kulturu, která ukázala, že neandrtálcům nechyběly schopnosti, ale pár tisíc let klidu a babičky. Neandrtálci umírali v předdůchodovém věku a dobrá rady si proto museli předávat už v produktivním věku, což jak každý rodič ví, k ničemu dobrému nevede.
Klid a čas jsou však devizy, kterých se málokomu dostane. Kupříkladu manštinou hovořilo v roce 1874 12,000 lidí a po sto letech umřel poslední a z jejich jazyka se stala trofej výstředního kroužku akademiků. Wells rozebírá ještě několik podobných témat ve stylu, jež do populární literatury uvedl Jared Diamond.
Po možná až příliš přísné kritice (neberte to tak, my češi umíme číst mezi řádky) ocitujme autorův vzkaz z poslední kapitoly: Bitvy aktivistů proti globalizaci jsou předem ztracené. Nenapravitelné snílky kniha poučí, proč je tomu tak a za jakých podmínek by tomu tak být nemuselo.
