Toto směřování čtenář pochopí již z předmluvy jiného německého historika Manfreda Messerschmidta. Wette problematiku rozčlenil do několika částí. Ve dvou přípravných částech se věnuje obrazu nepřítele, tj. Ruska a komunismu, v německé společnosti a antisemitismu v armádě od dob první světové války. Dokumentuje vraždění Židů a dalších ne-Němců wehrmachtem. Vztah generality i řadových vojáků k nečistým praktikám války shrnuje další část. Rozsáhle, od konce války do současnosti, je popsána konstrukce legendy o "čistém" wehrmachtu i její pozvolné rozmělňování (s tím, jak umírají ušpinění mocipáni).
V doslovu Jiřího Peška je Wette označen za kritického levicového intelektuála (ale také byl po většinu života důstojníkem budeswehru), což se však neprojevuje formou bláznivých tezí. Naopak, velice detailně v souvislosti s politickou a ekonomickou realitou popisuje rozdíly mezi aristokratickým a radikálním měšťáckým antisemitismem a vítězstvím druhého tváří v tvář prohrané válce, levicovým revolucím a katastrofální ekonomické situaci po válce.
Již od konce války se Německem šířil oblíbený mýtus o dýce vražené do zad a ulejváckých Židech. Marně spolky židovských vojáků vydávaly brožury ukazující, že poměr ztrát Židů a ne-Židů byl proporční. Nakonec byly tyto brožury použity k obhajobě Němců jako důkaz, že antisemitismus Třetí říše byl jen "provozním pochybením". Šíření oblíbené legendy nezastavily, ani nemohly, šířila ji totiž generalita (pokud ji rovnou sama nevymyslela). Z pozice Ludendorffa a jemu podobných bylo bezesporu velmi výhodné ukázat na Židy, aby zakryli vlastní vinu na porážce. Pomineme-li možnou otázku, zda bylo ekonomicky možné, aby Německo vyhrálo, pak už je možným viníkem jedině generalita, která neuměla vyhrát.
Ukřivděné hordy poražených, kterým se ani trochu nechtělo stát se civilisty a život zasvětit práci, hledaly nepřítele, kde se jen dalo. A mnoho práce to nedalo, čerstvé ideály komunistické revoluce v Rusku (ostatně zvítězivší právě za německé peníze) vedly k několika komunistickým revolucím i v Německu, takže frontoví veteráni již záhy měli příležitost vyznamenat se celou sérií politických vražd, od Liebknechta a Luxemburgové až po konfekční, středopravé politiky výmarské republiky.
Smyslem této části je ukázat, že vojáci v Německu se aktivně podíleli na antisemitském štvaní a později i za teror v době míru a byli plným předobrazem Hitlerovy éry. Árijský paragraf začal v Reiswehru platit od roku 1934 a ozval se proti němu jen von Manstein, který měl židovské předky. Na řádění komand SS si stěžovali dva generálové - Blaskowitz a von Küchler (ten za to přišel o velení), ale jinak wehrmacht přihlížel a pomáhal, v Srbsku též organizoval. Masové vybíjení civilistů gradovalo po začátku války se Sovětským svazem - rok 1941 byl Heerem označen za partyzánský boj bez partyzánů. Pod eufemismus boje proti partyzánům se totiž schovaly popravy venkovanů i vypalování vesnic.
Zahlazování stop nečistých praktik probíhalo nejen formou květomluvy (vyhlazení se napsalo třeba jako "usmíření"), rozkaz o komisařích se vydával písemně jen do hodnosti velitele armády. Zároveň náčelník personálního úřadu armády Schmidt vydal tajné nařízení v němž od důstojníků vyžadoval jednoznačný antisemitský postoj.
Samotné vytvoření legendy o "čistém" wehrmachtu považuje Wette za jeho největší vítězství. Po pročtení příslušné pasáže a s elementární znalostí dějin 20. století snadno zjistíme proč. Západní mocnosti měly jednoznačný zájem na udržení německé armády pro případ války ve SSSR. USA měly zájem o zkušenosti z války v SSSR, dějiny druhé světové války tak pro USA nepsali vítězové, ale zhruba 300 vysokých důstojníků wehrmachtu. Připočteme-li navíc, že (skoro) každý německý muž byl ve wehrmachtu, získáme představu, jaká byla společenská poptávka po očišťujících prostředcích.
Již od konce 40. let vystupovala německá společnost proti procesům s válečnými zločinci. V 50. letech se udělala tlustá čára za minulostí a Němci pečlivě zapomněli. V roce 1951 získal Adenauer od Eisenhowera prohlášení o morální čistotě wehrmachtu. Když v roce 1952 odsouzený válečný zločinec Kappe uprchl do rodného města a předseda frakce SPD jej udal, lid mu vytloukl okna a skandoval pod nimi: "Zrádce", jako o Křišťálové noci. V roce 1954 byl přijat zákon o beztrestnosti, válečné zločiny se ostatně stíhaly jen jako napomáhání k vraždě, protože opravdovým viníkem byl přece Hitler a NSDAP. Vše pak uzavřel zákon o přestupcích z roku 1968, který mezi paragrafy o dopravních přestupcích oznamoval, že na trestný čin napomáhání k vraždě se vztahuje patnáctiletá promlčecí doba.
Jistý obrat zmíněný v poslední kapitole je svázán s generační výměnou, vyhynutí osobně zainteresované generace odstranilo ty, kteří měli na legendě o "čistém" wehrmachtu zájem proto, že chránila jejich současnost před návratem minulosti, dnešní její zastánci tak činí hlavně s vidinou budoucí moci a strach z případného neúspěchu jejich snah je tedy tolik netrápí. S touto změnou je také spojena výstava o wehrmachtu v roce 1995, která vzbudila v Německu velkou polemiku a která pomohla tuto změnu rozšířit. Psalo se o ní i v českých médiích.
Nicméně wehrmacht jako zdroj tradic pro bundeswehr zakázal již Apel těsně před pádem Schmidtovy vlády v roce 1982. Přesto trvalo do roku 2000, než byla Rüdelova kasárna v Rendsburgu přejmenována na počest rakouského šikovatele Antona Schmida, který od března 1941 do října 1942 (kdy byl popraven) podporoval bezúplatně příslušníky židovského podzemního hnutí.
Pro zevrubnou orientaci v knize i pro zasazení jejího tvůrce do německé současnosti doporučuji vyhledat mezi poznámkami a literaturou již zmiňovaný Peškův doslov.
Vydalo Argo v roce 2006.
