Školní znalost Zlatou bulu sicilskou spojuje s potvrzením královského titulu Přemysla Otakara I. a jeho nástupců císařem Fridrichem II. Sicilským a tímto dějinným úspěchem českého státu. Chtělo by se napsat dědičného královského titulu, ale císař v dokumentu stvrzuje korunovaci zvoleného krále. Nadto jsou dokumenty tři. Prvý uděluje královský titul, druhý potvrzuje české majetky ve Francích a Votglandu. Třetí svěřuje moravskému markraběti Vladislavu Jindřichovi Mocran et Mocran se všemi právy a příslušenstvími.
Posledně zmiňované bylo autorem nejprve studované. Vzdor letitým výkladům a hledáním dvou Mocranů se autor kloní k názoru, že se jedná o markrabství moravské, toliko zkomoleně zapsané. Vír dobových tahanic mezi Přemyslovci, jeho přesahy do tahanic mezi Štaufy a Welfy o císařskou hodnost a zásahy císařské na pražský knížecí stolec postupně osvětlují zisky a ústupky hlavních aktérů.
Úkol je to nadmíru složitý, protože uplynulá století nám zanechala nemálo výkladů a hodnocení tehdejších událostí. Autor ukazuje, že Přemysl Otakar I. si Zlaté bule sicilské příliš nevážil (ale v souladu s ní si nechal v roce 1216 potvrdit volbu svého prvorozeného syna Václava I. svým následovníkem Zlatou bulou ulmskou). Poprvé se jí dovolávali až stavové po vymření Přemyslovců po meči v roce 1306, kdy sobě neobratně vybrali manžela nejstarší Přemyslovny Jindřicha Korutanského a císař Albrecht Habsburský přitáhnuv ku Praze přesvědčil je o prozíravější volbě svého syna Rudolfa I. Habsburského.
Dalším, kdo se Zlatou bulou sicilskou dokázal obratně pracovat byl Karel IV., který jí využil k podpoře územních nároků v Braniborsku i jinde. Knihou však rezonuje především novodobý výklad Zlaté buly sicilské českými a německými historiky a politiky. Wihoda sice píše, že německá bohemistika se ocitla v "paralelním světě" nebo Zdaleka nejsmutnější je však na celé diskusi to, že v ní nešlo ani tak o listinu, jako spíše o etnické smýšlení diskutujících, ale též Poslední trosky česko-německého kulturního prostoru vzaly za své na jaře roku 1945. Zdrženlivost zmizela v nenávratnu... a jako pravý skvost autorovo hodnocení: Těžko pak hledat lepší symbol českého třetího tisíciletí než národním dějepisectvím anektovanou, nádhernými pečetěmi ozdobenou, úhledným rukopisem přepsanou, významem však nicotnou listinu, která vstoupila do naší historické paměti teprve s národním obrozením.
V duchu postmoderním jsou odsudky umístěny v úvodních a závěrečných pasážích, kde se nejlépe vryjí do povědomí čtenářů a v případě kritiky se vždy a prokazatelně dají prohlásit za nešťastně volenou či špatně pochopenou slovní vatu, která měla toliko formálně uzavřít či otevřít bloky fakt. Jak autor správně vystihuje: "Nejsmutnější". Opravdu překvapivé je, že moravanským aktivistům autor připadá jako pohůnek Prahy.
Leč čtenář, který se v některých křečovitých partiích nepropadne hanbou (za to, že je Čech) získá touto knihou velmi hlubokou a detailní studii nejen o Zlaté bule sicilské, ale též o přerodu Čech knížecích v královské a pádu Říše římské jakožto unitárního státu. Poznámkový aparát je gigantický, samozřejmé jsou citace původních dokumentů v latině. V textové příloze jsou v latině i českém překladu uvedeny listy papeže Inocence III. Přemyslu Otakaru I. , tři listy Zlaté buly sicilské a Zlatá bula ulmská. Černobílá obrazová příloha ukazuje všechny pro knihu podstatné texty i osoby, které s ní měly, co do činění.
O tom, že příběh Zlaté buly sicilské není ukončen svědčí například stránka českých monarchistů.
Vydalo Argo v roce 2005.
