Čtyř set stránkový román "Drsný spasitel" přináší obsahově přesně to, co si pod tímto názvem můžeme představovat. Drsný příběh plný drsného násilí, drsného sexu a drsného humoru v podání drsného hrdiny. A to vše samozřejmě odehrávající se v drsném světě. Tak jednoduše by se dal charakterizovat román, který je podle nejednoho fandy fantastiky vlastně žambochovskou odpovědí na Kulhánkovo "Stroncium".
Autor popustil fantazii uzdu ve velké míře. Vytvořil příběh ve světě, který není ani reálný, ani fantastický. Jeho hlavní hrdina, tajemný C.R., je taktéž tvor, který je něco mezi člověkem a bohem, a přitom nepatří ani tam, ani tam. Časově se děj odehrává v nedaleké budoucnosti, ve světě po Krachu, který způsobil téměř konec civilizace. Ale mnohem důležitějším je fakt, že Krachem se otevřely brány jiných světů z druhé strany reality, a k nám se nahrnuly démoni, bohové, upíři a obdobná verbež, která se zde chtěla usadit a vládnout. Spasitelem, který většině této apokalypsy zabránil, měl být náš hrdina. A jeho role ještě neskončila. Z mrazivých Hlubin se k nám dere něco tak děsivého, že i bohové mají strach.
Příběh začíná ale v době, kdy jisté záležitosti způsobily, že hrdina sám neví, kdo vlastně je, jak se jmenuje a proč je tak divný. A k tomu ty surové sny! A opravdu je více než divný. V očích (většinou ustrašených) druhých je to děsivý sešívanec. Člověk s jednou rukou jako klepeto, s jedním okem se zoomem žijícím vlastním životem a množstvím silně regenerační magie, což z něj dělá právě tvora na půl cesty mezi člověkem a bohem. A k tomu ještě cítí, že o duši a mysl se dělí s někým jiným, s někým, z kterého má i on strach. Na cestě za hledáním své minulosti je mu nejvěrnějším druhem jeho kůň Micuma, kybernetický biotop firmy Mitsubishi, který "co na duši, to na jazyku". S bujnou fantazií si autor tedy problémy nedělal.
"Drsný spasitel" je zářným příkladem výborně čtivé akční fantastiky. Děj chvátá splašeněji než Micuma, co stránka, to potoky lidské i nelidské krve, mrtvé nemá ani cenu počítat. K tomu pro nás Ostraváky to hřejivé potěšení, že i naše vychodňarské město se stalo opět literárně slavným (hned po Deniku ostravaka). V Ostravě - zamrzlém pekle - žijí jen nejtvrdší maníci, tak drsní, že entita, které se bojí i severští bohové, zde našla skvělé podmínky pro svůj vstup do našeho světa.
Na druhou stranu tento super mega hrdina možná je až zbytečně dokonalý a nesmrtelný. Postava, která se i po rozsekání na stovky kousků už za pár týdnů cítí opět fit, je přece jen pro mne trochu neatraktivní. Řekl bych, že kdyby tento titul napsal nějaký zatím neznámý autor či autorka, napsal bych, že je to vynikající dílo nové hvězdy. Ale v případě Miroslava Žambocha bych chtěl něco více než přímočarou a předem jasnou akci.
A protože nám autor nějak zatajil podrobnosti staré i nové bitvy u Sevastopolu, možná se v nějakém jiném díle s drsňákem ještě někdy setkáme.
