Mimo kompilátora celé série Dušana Zbavitele jsou v tomto svazku uvedeny též překlady jeho učitele Vincence Lesného, Jana Filipského a Vladimíra Miltnera.
Učení Siddhárthy Gautamy, který dosáhl poblíž vesnice Bódhgaja probuzení patří k jednomu z vrcholů indické kultury a zásadním příspěvkům tohoto subkontinentu světové kultuře. Jakkoli se v době svého vzniku buddhismus podílel na všeobecné kultuře subkontinentu a soupeřil s dalšími výklady staroindického odkazu, dnes se zdá být od počátku zcela svébytným. Výrazně se buddhismus odlišil od hinduismu také svým pojetím reinkarnace, při níž nepojímá přerozující se duchovní složku člověka jako samostatnou entitu, nýbrž jen jako soubor složek (skandh, v pálí khandh) tvořících osobnost. Tři měsíce po Mistrově odchodu se jeho žáci sešli na prvním koncilu, na kterém se shodli na přesném znění Buddhových výkladů i zásad mnišské kázně, které pak společně deklamovali pro přesné zapamatování. Tyto soubory pak vytvořily Koš kázně - Vinajapitaka a Koš nauky - Suttapitaka. Třetí koš scholastiky - Abhidhammapitaka přibyl později a závazný je pro théravádové buddhisty. Celý kánon byl zapsán na čtvrtém koncilu na Srí Lance v roce 29. př.n.l. v jazyce pálí, pojmy jsou však uvedeny také v sanskrtu - to je ten rozdíl mezi Tripitakou v sanskrtu a Tipitakou a pálí..
Více než polovinu knihy tvoří ukázky z rozprav. Na první pohled je patrné, že texty byly sestaveny pro deklamování a především memorování. Opakující se soubory vět a struktura odstavců dá při čtení zabrat a prvotřídně rozptyluje pozornost, a to navzdory tomu, že v úplnosti jej nesnesl ani editor svazku a místy, po upozornění, jsou opakující se věty vynechány. V porovnání s těmito ukázkami je na první pohled patrné, že Bible byla psána "pro čtení". Pokud se do rozprav začteme, uvidíme, že do Evropy se nám dostává především buddhismus mahájánový a vadžrajánový, který přece jen praxí více připomíná katolicismus. V rozpravách čteme, že mnich je bez hole (ale zenový mistr přivádí k osvícení holí) či neseje semena a nepěstuje rostliny (a co bonsaje). Rozprava s příměrem o pile zdůrazňující potřebu kladného postoje buddhisty k ostatním i kdyby mu třeba zloději a lupiči i uřezávali úd za údem dvouruční pilou. S ohledem na tento posvátný text se nemůžeme divit, že vpád islámských vojsk do Indie dopadl tak, jak dopadl, především v hlavních střediscích starého buddhismu: Afghánistánu, Pákistánu a Bengálsku.
Veršovaná sbírka ponaučení, nejčtenější buddhistická kniha a rukověť správného života Dhammapadam je otištěna celá. Do češtiny ji přeložil již v dobách první republiky Vincenc Lesný. Pravděpodobně nejstarší buddhistickou poezii však obsahuje Rozprava o Kasíbháradvádžovi. Zbytek ukázek ze Suttapitaky představují džátaky, legendy o minulých Buddhových životech. Je to soubor prošpikovaný tradiční lidovou slovesností, psaný jako vyprávění bez memorační skladby. Džátaky uvádějí místy dosti divoké historky: Nedaleko jeho chatrče z listí bydlel jakýsi asurský démon, občas přišel za Bódhisattvou poslechnout si jeho kázání, ale většinou se zdržoval v lese na cestě, po níž chodili lidé; chytal je a žral. Neznalého široké buddhistické duše by snad překvapilo, že legenda končí zvoláním asury: Vznešený pane, dík tobě jsem si zachoval život, jinak by mě ten zloduch vidjádharský (syn boha větru Vájua) asi zabil! Vždy jsem obdivoval, že Padmasambhava v Tibetu obrátil k buddhismu nejen Tibeťany, ale i duchy a démony!
Z Vinajapitaky, koše zasvěceného řádové kázni jsou uvedeny dvě stránky, které nicméně ukazují, že řád Buddhovy mnišské obce sanghy byl velmi přísný. Poslední ukázka, Milindapaňha, je rozpravou řecko-baktrijského krále Menandra s mnichem Nágasénou. Původní spisek byl asi jakýsi buddhistický katechismus pro Řeky a ostatní národnosti, pronikající tehdy do severozápadní Indie.
Vydalo Argo v roce 2007.
