Grandiózní stránka Davida Zbírala dává tušit, že je to opravdu renesanční člověk, jehož zájmy sahají od religionistiky, jazyků a počítačů až k fantasy aktivitám. Pohledem do jeho odborného životopisu zjistíme, že kataři a Okcitánie patří mezi jeho hlavní profesní zájmy a kniha bude patrně přepracovanou verzí jeho disertační práce. Předchozí odkazy zvídaným bezesporu ukázaly, že Zbíralova kniha snad ani nemůže být povrchní nebo dokonce odbytá a její četba to jen potvrzuje.
Zbíral probral dostupné zápisy výslechů inkvizičních tribunálů, listy církevních i světských autorit a hlavně traktáty vykládající herezi katarů. Zejména se zaměřil na Ekberta ze Schönau, ve kterém nám odhalí nejen tvůrce zásadního traktátu o katarské herezi, ale také autora definice této hereze, včetně jejich napojení na gnostiky a manichejce a konečně i vynálezce jména katar. Takto se z jeho textu se tak pomalu vylupuje spíše než kompaktní katarská církev univerzální klacek na všechny nepřátele vládnoucího směru v církvi (autor používá církevní ortodoxie, zde se však obávám zmatení s pravoslavím). Definice katarské hereze posloužila inkvizitorům a dalším udržovatelům pořádku jako univerzální vodítko k potírání dobového disentu, ať už byl jeho odpor proti církevní hierarchii jakýkoli. Nahlédneme-li třeba do Heersovy knihy, zjistíme, že důvodů k nespokojenosti se stavem církve nebylo málo. Ne nadarmo ve svém traktátu Ekbert píše, že bezúhonný život neopravňuje, na čem opravdu záleží je to, kdo funkci udělil.
Ekbert, původně světský kanovník v Bonnu, později opat kláštera v Schönau, působil na Porýní a katolický svět ne toliko skrze své práce, ale redigoval i zápisy své sestry, Alžběty ze Schönau, vizionářky, dobově proslulejší nežli Hildegarda z Bingenu. Zbíral ukazuje roli Ekbertovy Knihy proti katarským bludům na rozkrývání kacířů i jak snadno se lidé nevzdělaní mohli k obvinění t katarství dostat. Stačilo jen věřit, že bůh je dobrotivý: Nevěří že Bůh stvořil ďábla, protože ďábel je zlá věc a Bůh, jak uvedla, žádnou zlou věc nedělá.
Pomalu se tak vyjevuje záměr Zbíralovy knihy: Různorodost dualismů dává tušit, že zpod pojmu katarství bude nejlepší postupně vyprostit všechny oběti inkvizičního a historiografického klasifikačního běsnění. Zde kniha přináší dvě zásadní myšlenky:
Přitom autor připomíná, že tím, kdo se radikálně měnil, byla katolická církev procházející gregoriánskou reformu. Nepopírá ovšem ani katarství či spíše asketické křesťanství nejradikálněji vyjádřené dualistickými koncepcemi a uvádí jeho velice zajímavý přehled, včetně církví Desenzana, Concorezzenses a Albanenses. Radikálních konceptů uvádí více než dost, kupříkladu: Říkají též, že strom uprostřed ráje byla ženská vulva.
V závěru, kde se Zbíral věnuje hlavně současným historikům a ukazuje, jak moderní autoři plně podlehli konstrukci o "škodlivé" podstatě katarů, se sám dopouští radikálního názoru tvrzením, že normálnost a pravověrnost je výhradně otázkou autority, což v úzce teologickém významu pravda je, ale jinak tento názor velice připomíná oblíbený mýtus šedesátých, známý třeba z antipsychiatrického hnutí. Každopádně se autorovi podařilo ukázat, že hlavním cílem učenců 12. století bylo vytvoření ovladatelného světa. V tomto světle se ukazuje katarství, ale i satanismus jako vynález oficiální církve sloužící k pohotovému potírání problémových jedinců i preventivnímu zatlačování mas do vytyčených mantinelů.
Ostatně, neměli bychom za to na ně žehrat, protože pro nás, žijící v kulturní sféře katolické církve zatlačením katarské církve zachránili sýry a mléko, které bychom jinak jako všechno pocházející z pohlavního styku nesměli jíst. Přehledné, zajímavé, čtivé, nezbývá než se těšit na další Zbíralovu knihu.
Vydalo Argo v roce 2007.
