Collins, Max Allan - Temný anděl - Před úsvitem

Více informací k této knize najdete v detailu
Recenzi této knihy najdete zde
Max v člunu najela na písek, dotlačila jej do křoví a zajistila. Jako kočka pak přeběhla přes upravený trávník ke zdi Sterlingova paláce. Mlha se nerozptýlila, naopak se držela u země jako zbloudilý mrak. Alespoň ji kamery nezachytí tak lehce.

Zeď - dva metry cihel - navrchu na každém rohu kamera - nebyla pro Max velká překážka. Vyhoupla se nahoru, snadno udržela rovnováhu, seskočila a tiše dopadla na další trávník. Pozorně se zaposlouchala, ale neslyšela nic než ticho. V mlze rozeznala pouze obrysy domu.

Přikrčená postupovala podél zdi, a i když si byla jista, že ji kamery v tom mléce nemohou zachytit, raději se jim vyhýbala. Musela přeběhnout sto metrů přes trávník zelený a rovný jako kulečníkový stůl - žádný sklon, žádná nerovnost - k matně se rýsujícímu cihlovému domu. Trávník zdolala rychle; v čase, jaký by jí záviděl i olympijský sprinter.

Na padesát procent očekávala psy, ale nikde je necítila. Její kočičí čich by je určitě již zaregistroval. Jinak jí strach - no, spíš obavu - naháněla jedině pohybová čidla, která by mohla spustit osvětlení dvora. Nic. Z celého rozlehlého domu se svítilo jenom ve dvou oknech vzadu v přízemí.

Místnost ostrahy objektu, napadlo ji.

Zblízka působil dvoupatrový dům mohutně. V článku v Architektonickém magazínu na internetu se psalo, že je tam sedm ložnic, dvě kuchyně a čtyři koupelny. V domě na protější straně pozemku bydlelo deset členů ostrahy zaměstnaných na plný úvazek (tuto skutečnost si vytáhla z internetové stránky bezpečnostní služby; odkaz na ni si vyhledala na oficiálním internetovém serveru firmy Sterling Enterprises). Mezi okny se jako obrovití strážní tyčily dvouapůlmetrové stále zelené stromy. Uprostřed bližší strany domu byly francouzské dveře se dvěma okny po obou stranách a to všechno bylo elektrickým vedením spojeno s místností ostrahy v zadní části budovy.

Rozhodla se tudy nevstoupit.

Většina domovních lupičů se vyhýbala důležitému vstupnímu místu, které by nespustilo poplašnou sirénu: hlavnímu vchodu.

To proto, že většina z nich neměla Maxiny jedinečné schopnosti.

I zde, za zabezpečenými zdmi paranoidního miliardáře, jakým byl Jared Sterling, měla dobrou půlminutu na to, aby zadala správný bezpečnostní kód, než po ní vystartuje desetičlenná ostraha. Bylo to pro ni o něco málo těžší než sebrat malým dětem bonbony.

O trošičku.

Čtyři široké betonové schody, jimž na každé straně vévodil obrovský betonový lev, vedly k malému odpočívadlu před velikánskými zelenými dveřmi (Max připadaly jako zvětšená dolarová bankovka) se zdobenou mosaznou koulí a uprostřed nad ní vyumělkovaným mosazným klepadlem. Osvětlení vchodu bylo naštěstí vypnuté.

Dveře ohraničovala velká okna s tmavými závěsy, každé široké asi tři čtvrtě metru. Zlomek vteřiny Max uvažovala, že by jedno rozbila, vlezla dovnitř a hlídače zmlátila... jen tak z legrace a aby se pocvičila...

I když to byla příjemná představa, vzpomněla si na Moodyho ("Jenom amatéři při vloupačce riskujou zbytečně," učil ji přece), z kapsy u bundy vytáhla zavírací nůž a zasunula jej do zámku velkých zelených dveří. Za necelých deset vteřin se zvětšená dolarová bankovka otevřela a Max začala počítat.

Třicet, dvacet devět, dvacet osm...

Prošla vchodem a ocitla se v tmavém, dřímajícím domě. Za okamžik jí přišlo na pomoc tyčinkové vidění. Zaklapla nůž a vrátila jej na místo. Kolem bylo takové ticho, že slyšela tikání hodin, vlastní dech a odpočítávání v duchu.

Dvacet pět, dvacet čtyři...

Její mimořádný zrak odhalil, která tlačítka jsou nejvíc opotřebena. Byly to číslice 1, 3, 7 a 8. To znamenalo čtyřiadvacet možných kombinací...

Šestnáct, patnáct, čtrnáct...

Prsty jí běhaly po tlačítkách, oči, uši a mozek pracovaly ve shodě rychlostí jen o nanosekundy pomalejší než počítač.

Deset, devět...

Prozatím vyzkoušela jedenáct kombinací.

Osm, sedm...

Vyzkoušeno sedmnáct.

Šest, pět, čtyři...

Konečně se trefila do správné kombinace, a červená kontrolka se přebarvila na zelenou. Větší legrace by byla rozbít okno, blesklo jí hlavou, ale i tak se usmála, stiskla tlačítko VSTUP - a světélko zase blikalo červeně.

Dům byl bezpečně střežen...

Alespoň o tom byla přesvědčena Sterlingova ostraha.

Maxino skotopické vidění teď bylo v plném nasazení. Nacházela se ve vstupní hale větší než většina domů. Podlaha byla mramorová (na fotkách na internetu světle žlutá), stěny omítnuté a nábytek - stejně jako jinde v domě - v koloniálním stylu, některé kusy antikvární, například originály od známého architekta Franka Lloyda Wrighta. Vstoupila do nádherného světa, kde byl každý obyčejný předmět umělecký.

Přímo před sebou měla schodiště tak široké, že by se na něj vešlo vedle sebe deset lidí. Vedlo do vyššího poschodí, kde dlouhá chodba ústila do obou konců domu. Na odpočívadle se Max rozhlédla. Dvoje tmavé dřevěné dveře a omítnuté stěny kolem ironicky připomínaly spíš chodbu v laciném hotelu.

Po levé straně schodiště, asi tak v polovině, byla ke stěně připevněna kamera a namířena na vchod.

Dveře po levici i pravici vedly do obývacích pokojů a kulečníkových sálů, pracoven a několika dalších místností, jejichž využití na internetu popsáno nebylo. Snaha sehnat plánky domu byla marná. Pirátské nabourání do stránek bezpečnostní služby, Sterlingovy společnosti ani architekta, který palác postavil, jí nebylo nic platné. Plánky se jí prostě vyhýbaly. Zřejmě byly střeženy jako nějaké státní tajemství. Za to, co věděla, vděčila jen a jen Architektonickému magazínu...

Závěsy v oknech lemujících přední vchod byly z těžkého kaštanového brokátu. Pěkný luxus, pomyslela si Max. A v mým kvartýru jsou suchý zdi s tapetama a umělý závěsy. Sterling si zkrátka mohl dovolit žít na vysoké noze a jeho životní úroveň se odrážela v kvalitě věcí, jimiž se obklopoval. Kdyby to šlo, přistavila by k hlavnímu vchodu stěhovací vůz a za noc by do něj nanosila takový lup, že by mohla v devatenácti odejít do důchodu.

Držela se těsně u zdi, až došla na levou stranu schodiště, kousek od kamery. Skrčená vylezla po schodech až k ní, stoupla si za ni, opatrně ji odšroubovala z držáku a vzadu vyšroubovala koaxiální kabel. Přitom po celou dobu bedlivě poslouchala, zda neuslyší kroky - neklamné znamení, že ji ostraha zpozorovala.

Nikde nic. Jenom stále stejný tikot několikerých hodin... a samozřejmě neustálý tlukot srdce.

Potom z kapsy u vesty vyndala malou omračovací pistoli, připojila ji ke kabelu a zapálila, čímž zkratovala celý systém průmyslové televize.

Vtom zaslechla kroky a hlasy. Šeptali, aby případného vetřelce příliš rychle nevyplašili. Kameru vrátila na místo na zdi a doufala, že bude přístroj vypadat vcelku normálně, aby při zběžné prohlídce nevzbudil pozornost a podezření. Stoupla si tak, že splývala se stínem za jedním brokátovým závěsem a odtud sledovala, jak se ve vstupní hale pohybují čtyři muži, všichni v košili s kravatou.

Dva z nich drželi pistoli Colt Special ráže osmatřicet, zbylí dva automaty Heckler & Koch MP7A. To ji trochu rozhodilo a na okamžik to narušilo její pozoruhodné sebeovládání.

Střelné zbraně v ní tento pocit vyvolávaly vždycky - ale nebyl to strach...

Sama s takovými zbraněmi uměla zacházet, a to mistrně, avšak od Eviny smrti se jich sotva dokázala dotknout.

Každý z mužů měl sluchátko a... co?... zaostřila - kočičí zrak dělal divy... ano, z manžety rukávu vykukoval mikrofon. Sterling tedy bral ochranu svého majetku vážně. Odhlédneme-li od obleků a kravat, ti chlápci měřili nejméně sto osmdesát, bylo jim mezi pětadvaceti až pětačtyřiceti; dva byli běloši, jeden černoch a jeden původem Latinoameričan; všichni měli zjevně dobrou tělesnou kondici, chovali se profesionálně, působili přesvědčivě, bezcitně jako vojáci z povolání... nebo žoldáci.

Max se usmívala, neboť ji to vzrušovalo...

Ne že by jí naháněli hrůzu nebo ji zastrašili. Ale věděla, že když si pán domu něco takto důkladně chrání, musí to opravdu stát za to... určitě je v tom něco víc než nesmírně cenný obraz od Granta Wooda. Možná by si mohla odnést větší úlovek, než si představovala.

A také se jí líbilo potýkat se s důstojnými protivníky...

Velení převzal nejstarší z čtveřice, vysoký, se šedinami na ježka, úzkými rty, jizvami na obou tvářích. Stejně jako Max byl od hlavy k patě oblečen do černého... včetně košile a kravaty.

"Maurere," zavelel vůdce, "nahoru."

Černoch s MP7A, se širokými rameny, nakrátko ostříhaný, ve zlatavé košili s pruhovanou vázankou, vyběhl po schodech přímo kolem kamery, kterou Max ochromila sledování objektu.

"Jacksone!" vyštěkl vůdce.

Jackson, rovněž s MP7A, se jí představil tím, že vykročil kupředu. Urostlý běloch, ze všech mužů nejmladší, vypadal jako vysokoškolský sportovec na slavnostním předávání cen v až moc přiléhavé bílé košili s červenomodře proužkovanou kravatou a v šedivých kalhotách.

Vůdce rozkázal: "Prohledejte okolí budovy."

Jackson rázně, vojensky, odpověděl: "Ano, pane." Přešel k číselníku, stiskl několik tlačítek, a kontrolka poplašného zařízení začala blikat zeleně. Hned jak vyšel ven, čtvrtý člen týmu - svalovec latinskoamerického původu ve světle modré košili, tmavomodrých kalhotách a kravatě téže barvy - zmáčkl knoflík ZAPNUTO, čímž alarm opět uvedl do chodu.

Max obrátila hlavu a pozorovala, jak Jackson vychází z domu, zatajila dech a čekala, až se otočí a uvidí ji stát v okně... on se tam však nepodíval. Záhy jej pohltila mlha.

"Moralesi," řekl vůdce tiše, "vy běžte doprava, já půjdu doleva."

Poté otevřel dveře a vešel do místnosti vlevo, kdežto Morales do pokoje po pravici. Druhými otevřenými dveřmi, těsně než je za sebou Morales zavřel, zahlédla na vzdálené stěně obraz.

Usoudila, že bude nejlépe začít tam.

Uběhla minuta. Max mrkla směrem, kudy zmizel vůdce, pak se podívala nahoru a uklidnilo ji, že se ani jeden nevrací - aspoň ne hned.

Proto se dala do pohybu.

Vyrazila ze svého úkrytu a plížila se přes halu. Pomalu otevřela dveře a opatrně a tiše nakoukla do místnosti...

Moralese v ní neviděla.

Šla dál.

Místnost byla veliká, skoro by se dalo říct ohromná; spíš jako by byla v muzeu, a ne v domě - vysoký strop, krásně vyleštěná podlaha z tvrdého dřeva a mahagonové obložení stěn. Visel tam obraz vedle obrazu. Zarámovaná plátna pokrývala všechny čtyři stěny síně bez oken, a to ve třech nebo dokonce čtyřech řadách - jako šíleně drahá tapeta. Po podlaze bylo rozmístěno pár křesel v koloniálním slohu, ale jinak byl sál holý. Pro Max bylo důležité, že v něm kromě ní nikdo jiný nebyl.

Procházela touto galerií a na protější stěně na vzdáleném konci uviděla další dveře. Morales předtím vešel, nikoho nenašel a nejspíš odešel druhou stranou, aby zkontroloval zadní pokoje.

Max se postavila doprostřed síně a prohlížela si obrazy visící kolem dokola. Některé z nich znala z Moodyho knih, časopisů a internetu; ale jiné jí nic neříkaly, i když styl jí byl povědomý, takže si mohla domýšlet...

Bylo toho víc, než si dosud uměla představit.

Znovu přemýšlela o tom, že by si nakradla tolik, aby mohla rovnou na odpočinek. Přitom by ani nepotřebovala stěhovací vůz. Stačilo vyříznout plátno za plátnem z rámů, srolovat je a odnést. Zatímco těžila z toho, jak ji Moody naučil rozpoznávat kvalitu, oči jí napovídaly, že k tomu, aby našla Setha, nepotřebuje Vogelsanga. Mohla by si koupit detektivní kancelář v luxusní čtvrti. A vůbec! Vždyť by si mohla koupit i Manticore!

Takovéhle myšlenky se jí honily hlavou, ale pak je zapudila. Ztratila by tím hodně času a příliš by riskovala. V domě, kde se potulovali čtyři ozbrojení bezpečáci, nemohla takovými úvahami ztrácet čas. Potřebovala se zmocnit toho pitomého obrazu - a možná pár dalších navíc - a pak dát své profesi vale.

Svého Granta Wooda objevila uprostřed stěny po pravé ruce. Zbytečně se jím nekochala, zkratovala drát od poplašného zařízení, obraz sundala a vyjmula z vyšperkovaného starobylého pozlaceného rámu... i ten by prodala za dobrou cenu, a proto chvilinku litovala, že ho nemůže vzít s sebou; jenomže tak velký balík táhnout nemohla.

Dřevovláknitá deska o rozměrech tři čtvrtě metru krát metr byla těžká a tvrdá. Možná se měla tohoto cíle vzdát a vsadit na pár pláten, ale tenhle obraz byl jistota, předmět, který měla dobře prostudovaný.

Naplánovat a provést, řekl by jí Moody; improvizovat na vlastní nebezpečí...

Šetrně Wooda zasunula do nepromokavého pytle na zip, složeného pod vestou, a letmo se rozhlédla, zda by se neodvážila urvat ještě jednu kořist, dřív než se vrátí členové ostrahy.

Jak očima těkala od rámu k rámu, její pozornost upoutalo cosi v koutě na vzdáleném konci: na podstavci stála plexisklová schránka o velikosti basketbalového míče a v ní spočívalo něco černého sametového. V celé místnosti to byl jediný takový exponát. Budilo to dojem, jako by tam byl provizorně, než se pro něj najde lepší místo a vitrína.

Když přišla blíž - a začalo jí svítat, oč vlastně jde - sevřel se jí žaludek a náhle měla pocit, jako by se jí v něm svíjeli hadi...

Na černém sametu si spanile hovělo - tak jako v Muzeu hollywoodského dědictví - Srdce oceánu.

Vzduch jako by nyní zřídl, Max lapala po dechu. Hlavou se jí honily otázky a navazovaly na sebe jako kostky domina...

Jak se sem dostalo? Koupil ho od Moodyho Sterling? Nebo je od Moodyho koupil překupník kradeného zboží a prodal Sterlingovi?

Od původní loupeže uběhlo dost času, aby se stačily uskutečnit oba obchody; a přece si Max nedovedla vysvětlit, jak se náhrdelník dostal z Moodyho kapsy do síně v tomto domě. Něco tu nehrálo.

Bylo to divné.

Tváře jí hořely, cítila mravenčení a na rukou jí ze strachu naskočila husí kůže. To se jí nestalo už hodně dlouho. Od oné noci, kdy... prchala lesem, pryč od Lydeckera, pryč z Manticoru...

"Krásný, viďte?" ozval se za ní přívětivý hlas.

A přece na něm bylo cosi studeného.

Vlastně ji zmrazil. V pravé ruce jí jako nesmyslně nadměrný měšec nebo kabelka stále visel pytel s dílem od Granta Wooda. Ten hlas nepatřil nikomu z bezpečnostní služby. Stál tam sám Jared Sterling. Ještě se ani neotočila, a už ho poznala. Podle videoklipu, který si přehrála v Kendřině počítači.

Aniž spustila oči z modrého drahokamu, odvětila: "Někdo mi kdysi řekl... diamant je nejlepší přítel ženy."

"Ten film se mýlil... Nechtěla byste ten obraz položit?"

Pomalu vrtěla hlavou. "Ani ne. Abych ho dostala, pěkně jsem se namakala."

"Tak jako já."

Otevřely se dveře a další hlas vyhrkl: "Pane!"

"Á - Morales. Převezměte to, ano? Právě si dávám teplé mléko... zase ten můj vřed."

Za zády zaslechla cvaknutí kohoutku revolveru.

"Moralesi, snažte se ji nezabít," upozornil jej vřelý hlas. "Má moc hezký zadek."

Vzápětí se rozevřely další dveře a kroky se vzdalovaly.

Nový hlas v jižanském rytmu zazpíval: "Ty, otoč se... pomalu."

Jako hodná holka se obrátila a stála čelem proti Moralesovi. Pistolí jí mířil doprostřed hrudníku.

"Tak hezky v klidu a pomalu," poroučel jí. "Teď ten pytel položíš na zem, jako by to byla tvoje milá babička."

Opět ho poslechla - i když o milé babičce neměla tušení.

Druhou ruku Morales zvedl k ústům a promluvil do rukávu. "Narušitel zadržen v galerii; opakuji: v galerii."

Z Moralesova sluchátka postřehla praskavé "Rozumím".

Příslušník ochranky k ní zvolna přistoupil, a i když se dál tvářil netečně a profesionálně, oči mu chlípně zajiskřily a laškovně jí pohrozil: "Budu ti muset naplácat."

"O tom pochybuju."

"Dej ruce za hlavu, děvenko, a roztáhni lokty."

Nato si dřepl, oči upřené a pistoli namířenou na zajatkyni, a volnou rukou sebral z podlahy pytel. Zrovna když se pomalu zvedal, kroky doléhající z vestibulu jej přiměly se obrátit ke dveřím. Ten okamžik Max stačil k pohotové reakci.

Švihla sebou, jako by cvičila, a jedním loktem, který držela za hlavou, praštila Moralese do spánku.

Rána ho vychýlila z rovnováhy, takže když bez rozmyšlení vypálil, zbloudilá střela se zavrtala do zdi, mezi dva cenné obrazy. Max jej pravou nohou zasáhla do hrdla, takže se převážil dozadu a lapal po dechu. Než spadl na zem, vykopla mu z ruky pistoli a ta zaduněla o navoskovanou dřevěnou podlahu a roztočila se po ní.

Morales chrčel, a přestože byl při vědomí, nezdálo se, že se hned postaví na nohy.

Za ní, ve dveřích, kterými se vypařil Sterling, hluboký hlas zavrčel: "Stůj!"

Místo toho Max udělala hvězdy. Když už se chystala k saltu vzad, dvakrát se nelítostně ozval výstřel z pistole vysokého, nakrátko ostříhaného vůdce. Oba projektily minuly čmouhu, v kterou se Max gymnastickými cviky proměnila, a skončily jeden ve stěně, druhý v obrazu.

Kočičí lupička přistála přímo před velitelem; dělil je snad metr - akorát, aby mu pistoli vykopla z ruky. Pak udělala piruetu, zasáhla jej nohou do břicha a nakonec jím mrštila přes sál. Zastavil se až o zeď; žuchlo to tak, že se několik zavěšených obrazů na skobách pohnulo.

Protože měl zbraň stále u sebe, neuvěřitelnou rychlostí se k němu rozběhla, a jakmile se pokoušel vstát a hledal ji v místě, kde byla předtím, stála už po jeho pravici.

"Nemůžu si s tebou hrát," provokovala. "Promiň..."

Levou nohou ho trefila do rozkroku, on pronikavě zaječel a znovu se svalil na podlahu jako žok. Max však neriskovala, a hned jak levou nohou došlápla na zem, pravou jej švihla do brady a omráčila. Zůstal ležet jak dlouhý, tak široký.

Honem se vrátila tam, kde ležel v bezvědomí Morales, a popadla nepromokavý pytel. Pak kopnutím rozbila plexisklovou kouli a podruhé chňapla po drahocenném Srdci oceánu. Tím zase spustila poplašnou sirénu.

Náhrdelník zastrčila do kapsy u vesty, zatáhla zip a s obrazem v pytli v levé ruce uháněla ke dveřím do vestibulu. Kudy do domu vešla, tudy také chtěla ven.

Když už mířila k číselníku ochranného systému, div nevrazila do černocha Maurera. Ten konečně sešel shora, trochu neupravený a zpocený z důkladného, ale bezvýsledného prohledávání rozlehlých horních pater. V rukou držel MP7A a ihned ji na Max namířil...

Ta však vyskočila a kopancem jako z učebnice bojových umění mu ji vyrazila. Když MP7A tvrdě dopadla na mramorovou podlahu a tím nárazem samočinně vypálila..., z drahocenného křesla navrženého Frankem Lloydem Wrightem nadělala třísky.

Maurer však nebyl padavka a vyrazil na ni v boxerském postoji.

"Chceš boxovat?" řekla vyzývavě.

Pravým direktem mu rozbila nos a další mu zasadila rovnou na sanici, až to křuplo. Maurer se toporně zvrátil na záda, kecl si na zadek a praštil se týlem o mramor. Jenom nevěděla, jestli ztratil vědomí následkem jejího úderu, nebo nárazem o podlahu...

Neobtěžovala se s číselníkem. Beztak věděli, že je uvnitř. Prudce otevřela přední dveře dokořán, čímž spustila poplašné znamení, tentokrát otravné houkání, které vůbec neladilo se sirénou z galerie (odlišné signály měly zřejmě usnadnit určení místa vloupání - tuhle strategii Max obdivovala).

Chybný tah, pomyslela si, neboť jí došlo, že měla věnovat čas vyťukání číselného kódu. Před očima měla Moodyho, jak se mračí a kroutí nad ní hlavou.

Dvojí poplašné znamení - houkání a ječení - přiláká pozornost nejen zbytku bezpečnostního týmu, ale rovněž policie, sousedů a vůbec každého v okruhu nejméně jednoho čtverečního kilometru, kdo není hluchý jako pařez.

V půli cesty mezi domem a zdí pozemku, když už se opět ztrácela v mlze, najednou zahlédla Jacksona. Vynořil se z bílé tmy s MP7A v ruce a křížil jí dráhu.

Nečekala, až začne jednat, ale vrhla se k zemi na jednu stranu, překulila se a zmizela v mlze, neproniknutelné jako hustý kouř.

Hlídač věděl, že nemá střílet do mlhy, protože by mohl zasáhnout někoho ze svých lidí. Jak ji pronásledoval, v domnění, že Max stále běží, málem do ní narazil.

Překvapením a leknutím vykulil oči. Než stačil vystřelit, nakopla ho do spánku, a on se skácel jako sádrový trpaslík.

Za zvuku nelibozvučných poplašných signálů, které zněly jako hudba z hororu, s nepromokavým pytlem v podpaží, Max oběhla dům, přeskočila zeď a opatrně se blížila ke člunu - velice opatrně, kdyby ji někdo ze Sterlingovy ochranky pronásledoval, nebo na ni dokonce již číhal.

Ale čekal na ni pouze člun. V neobratném a nevzhledném plavidle se vydala po nevyzpytatelné vodě s Grantem Woodem a Srdcem oceánu a zmizela na jezeře zahaleném mlhou.

Nebylo to zrovna dokonalé vloupání, ale kořist byla dobrá, a až na pár bot, které udělala, by na ni byl Moody jistě hrdý. Úspěch se dal vyjádřit sedmimístným číslem. Z té částky by mohla klidně financovat pátrání po Sethovi a vrátit se k anonymnímu počestnému životu... aspoň na čas.

Bookmark and Share
Knihovnice.cz je na sociálce... ne na úřadu, ale na sociálních sítích. Přidejte se k nám na Facebooku a Twitteru.

Facebook Knihovnice.cz Twitter Knihovnice.cz
Chcete zde
inzerovat?
Napište si o ceník
na adresu
Aktuálně Vám nabízíme
1064 recenzí
  (1007 ohodnocených)
1091 knih
  (957 ohodnocených)
a celkem 30447 čtenářských hodnocení
články pro RSS
Přidej na Seznam

PageRank ukazatel
R e k l a m a
Autissierová, Isabelle - Náhle sami
Titul: Autissierová, Isabelle - Náhle sami
Sleva: 35 % (ušetříte 91 Kč)
Cena: 168 Kč

Prodejte svoje knihy jiným čtenářům v online antikvariátu TrhKnih.cz
Antikvariát mezi lidmi
Zde může být Vaše reklama. Kontakt: reklama@knihovnice.cz
R e k l a m a
Starší kusy
(1) Lhář
(2) Psychologie myšlení a řeči
Kniha je pro skalní pedagogy, psychology, historiky příslušných odvětví a studenty. Pro angličtiny znalé čtenáře jsou dostupné bohaté internetové stránky Virtual faculty a Lev Vygotsky ...
(3) Kdokoli může dělat cokoli
Knihovnice.cz podporuje
Rosteme s knihou
Vydavatelství audio knih
Celé Česko čte dětem
Spřátelené weby
© 2004-2017 Alžběta Červená, Radek Červený, Václav Čermák. Všechna práva vyhrazena.
Publikování nebo šíření obsahu Knihovnice.cz je bez našeho výslovného souhlasu zakázáno.


TOPlist
Knižní startér - dejte šanci talentovaným autorům a zajímavým projektům