Eisner, Petr - Rychlé lodě do pekel

Více informací k této knize najdete v detailu
Recenzi této knihy najdete zde
19. 12. 2003

Washington/Brasília: Neveselé Vánoce čekají zřejmě letos manžele Toma a Cate Corsonovy ze San Franciska. Jejich dcery Melisa a Jessica jsou již téměř měsíc pohřešovány. Obě dívky odletěly na podzim na dovolenou do Brazílie, ale zpět už se nevrátily, ani nekontaktovaly nikoho z rodičů nebo známých.

Brazilská státní policie ve spolupráci s generálním konzulem USA v metropoli Brasília zajistila poslední stopy ve městě Belém, odkud obě mladé ženy odpluly proti proudu Amazonky na velké výletní lodi. Jejich další pohyb v této oblasti je teď předmětem spekulací brazilských i světových médií. Přestože se dívky už víc než měsíc neozvaly a dnešním dnem jim propadne i platné vízum, rodiče stále pevně věří, že Vánoce oslaví dobrou zprávou od svých dcer.


---


Evropa. Zima. Šeď. Krátké dny plné deště a vzácně i rychle tajícího sněhu. Nevraživost otrávených lidí ženoucích se metrem za prací a zase zpátky domů. To vše za tmy. Nízké nebe, kde není možné rozlišit jednotlivé mraky. Šedá clona, šedé domy, šedí lidé, šedý život v chladném tepu zimního velkoměsta. To byla realita několika minulých let.

K tomu samozřejmě i nějaké to povyražení, které mě ale vždycky rychle vracelo k všední realitě života pod poklopem pohodlí a dokonalosti "vyspělé civilizace".

Pracuj, konzumuj a buď šťastný! Tak zněl rozkaz světa, do kterého jsem se před téměř třiceti lety narodil. Od té doby se mnoho změnilo, ale trend života vedoucího k úspěchu a štěstí zůstával stále stejný. Pořád stejně stereotypní a ve stejných kolejích. A pro mě také stále více nepřijatelný. Komfort placený časem tráveným v nesmyslné práci, sterilita prostředí, ve kterém musím podle norem žít a umřít... To všechno mě naplňovalo neklidem a vzdorem vůči systému, jehož malým kolečkem v soukolí jsem byl.

Čas ale směřoval neúprosně ke zjištění, že jsem kolečkem lehce postradatelným. Stačilo najít odvahu. To zjištění mě mělo už brzy vysvobodit a otevřít mi cestu pryč z dlouhých a tmavých zimních měsíců, způsobujících podle statistik deprese více než polovině Evropanů, roztáčejících soukolí blahobytných kolotočů a slastně mhouřících oči pod vlivem opia reklam na šťastný a plný život. Chiméra.

Pak tu bylo teplo a světlo malého bytu na předměstí. Spousta krásných rostlin, vypěstovaných většinou ze semen dovezených z daleké ciziny někým, kdo měl možnost a odvahu uniknout aspoň na pár měsíců ze sevření, které mě tolik trápilo.

Těch pětadvacet čtverečních mi vytvářelo mikroklima pro úniky, fantazie a sny. Sny o cestách neomezených hlasitě tikajícím časem kariéry Evropana. Sny o prožitcích, vymykajících se náhražkám schválené zábavy. Sny o životě postaveném na základě kontrastu ubohosti i dokonalosti mého lidského těla a moci přírody, planety Země a snad i celého vesmíru.

Bylo to snění s otevřenýma očima a přihlouplým úsměvem, který vypovídal o tom, že se v hlavě děje něco, co nemá nic společného s pracovní náplní, placením složenek, penzijním připojištěním ani nakupováním na Vánoce.

Následovalo povzdech s nadzvednutým obočím a hned pak otočení vypínače stmívací lampy.

Tu noc se zřejmě mé polobdělé představy staly předehrou pravého snu, který mě pod zavřenými víčky uchvátil a držel tak pevně, až vyvolal silný, přetrvávající pocit. Mohl jsem si ho plně vybavit i po měsících a slastně se mu znovu a znovu poddávat. Jako by chtěly ukázat své skutečné možnosti, vybujely rostliny v pokoji v hustou džungli na svahu kopce v tropické krajině. Bylo tam horko. Krásné horko. A krásné světlo. Úzká cesta vyjetá v oranžové hlíně, ztrácející se na obou koncích po několika metrech v oblém záhybu, lemujícím tvar kopce. Všude okolo jen a jen zeleň. Velké listy, vytvářející to zvláštní světlo a klid. Ležel jsem u kraje cesty spoután tím jedinečným pocitem. Byl jsem součástí toho místa, možná i jednou z divokých rostlin nebo stromem nad nimi. Byl to pocit sounáležitosti a klidu.

Ještě jedna věc byla jasná. Nikde v dohledu se netyčil betonový Kristus a prales nepropouštěl odnikud rytmy samby ani bossa novy. Na cestě se neobjevily ani tmavé děti, kopající do míče v typických barvách. A věděl jsem, že tohle místo není jen anonymní zastávkou unaveného mozku někde v džungli vzešlé z květinářových zajatců okolo postele. Bylo to v Brazílii. Někde v té obrovské zemi na opačné polokouli. Zatím co se můj výjev rozostřil a zmizel kdesi hluboko za obzorem otáčející se planety, uprostřed Evropy začínalo svítat.

Asijský budík měří evropský čas dobře, a proto mě vytrhl ze sna stejně ostře jako předcházející dny. Venku šero a déšť, v pokoji zima a uvnitř ten pocit. Byl to klid, a přesto bouře. Byla to přímá odpověď na mé rozčarování. Přímá výzva. Volání.

Ten den jsem strávil na internetu několik hodin hledáním informací o cestě do Brazílie. Zjistil jsem ceny letenek, kurz brazilského reálu vůči dolaru a porovnal je se stavem svých úspor. Kurva! Šlo to! Zavolal jsem pár kamarádům, abych se pochlubil se svým úmyslem.

Jóó!! Smáli se.

Záviděli, jak sami říkali. Srdce mi bušilo. Mohl jsem odjet! Na čtvrt roku, možná i na déle. Slyšel jsem volání a odpověděl na něj. Konečně!

Druhý den jsem dal v práci jako vánoční dárek výpověď. Nastala doba permanentního vzrušení a očekávání, které se tu a tam protínalo s pochybnostmi a strachem.

Na jaře následujícího roku mi bude třicet. Pokud jsem se měl sám nějak podarovat, nebylo nic lepšího, než abych si konečně dopřál vyjet ven, daleko od násilných stereotypů, kterými jsem teď tolik trpěl.

Koupil jsem letenku do Sao Paula s návazností do Manausu, kde jsem plánoval celou cestu začít. Měl jsem dva měsíce do odletu. Start hned po Novém roce. Představoval jsem si místa, o kterých jsem četl v tlustém průvodci, a na internetu zadával do vyhledávačů fotek jména brazilských měst a míst, kudy jsem plánoval trasu. Rio de Janeiro mělo být jako cíl celé cesty taky místem solitérní oslavy třicetin. Rio už mě dávno fascinovalo a jen atmosféra čišící z fotek panoramat Corcovada a Cukrové homole - Pao de azucar - mě naplňovala euforií a stále prohlubovala mé očekávání.

Podařilo se mi sehnat kontakt na přivdanou Brazilku, která mi začala dávat hodiny portugalštiny a v přestávkách mi s legračním přízvukem radila, čemu se v Brazílii vyhnout a co si naopak užít. Byla z nejjižnějšího cípu země, kousek od hranic s Argentinou, kam jsem se nechystal. Přesto jsem ale napjatě poslouchal, když popisovala, jak to chodí při cestování autobusem a v levných jídelnách comida por kilo. Mé představy se stále více zostřovaly, ale bylo mi jasné, že jsou pořád daleko od reality. Ta čekala několik tisíc kilometrů jihozápadně od míst, kde právě začínalo poprvé pořádně mrznout a lidi se mačkali v obchodech kvůli vánočním dárkům a zásobám jídla.



Mrzlo. Začátek ledna přinesl skutečnou zimu a led, ale žádný sníh. Rodinu jsem na letišti nechtěl. Akci mi samozřejmě neschvalovali, stejně jako například dřívější výlet stopem k Baltu, spaní pod širákem nebo chov leguána, pobíhajícího volně po bytě. Rozloučili jsme se doma. Měli jsme slavnostní oběd a matka smířeně lkala. Poprosil jsem ji, aby mi do lemu v pasu kalhot zašila dvě stě dolarů. Pojistku. Byla nervózní a píchla se do prstu.

Narozdíl od sněhových kalamit samotný mráz letadla nezdržoval, a proto vše odlétalo bez zpoždění. Na letišti jsem odevzdal kamarádce tlustou zimní bundu a jen v mikině nastoupil na let do Milána, kde čekalo obří jumbo směr Sao Paulo.

Letělo se přes noc. Přesto anebo právě proto, že jsem byl před začátkem cesty dost nervózní, se mi podařilo pod tenkou dekou na několik hodin usnout. Spal jsem ale jen lehce, a když jsem se probudil, sledoval jsem ojíněným okýnkem nebe. Nad Atlantikem pak noc letadlo předběhla a začalo svítat. Napřed jen temná modř. Ta ale brzy zbledla a znachověla. Pak přišly i paprsky světla a bělostná oblaka s okraji zlacenými mým prvním sluncem vycházejícím nad Jižní Amerikou. Pocit čistoty nebes ale brzy narušil poklop smogu, který se zřetelně rýsoval nad Sao Paulem roztaženým od obzoru k obzoru jako nekonečné město.

Po hladkém a včasném přistání na letišti Guarulhos několik desítek cestujících, mezi nimiž bylo zřetelně více Jihoameričanů než Evropanů, zatleskalo kapitánovi jumba za jeho mistrovství a posádka se v italštině a portugalštině s poděkováním rozloučila. Za okýnkem ležela anonymní letištní plocha, stejná jako na všech jiných letištích, kde jsem kdy přistál. Rozespale jsem se usmíval na ten beton venku. Byl jsem v Brazílii.

Letiště Guarulhos, kde jsem měl za několik hodin přesednout na další letadlo do Manausu v Amazonii, nenapovídalo nijak zvlášť tomu, že leží v jiné zemi a na jiném kontinentu než třeba letiště v Miláně, odkud jumbo před více než deseti hodinami vzlétlo.

Jistě, lidé se lišili. A všude zněla portugalština. Sáhl jsem pro malý slovník a rychle se orientoval. Fascinovala mě čistota letištní haly. Luxusní kavárny, směnárny, stánky aerolinií, eskalátory, výtahy.

Až když jsem s batohem naloženým na chromovaný vozík dojel ke skleněným dveřím vedoucím ven z haly a ty se přede mnou na příkaz fotobuňky otevřely, dýchl na mě vlhký a teplý vzduch probouzejícího se Sao Paula. Před halou bylo sice vidět jen velké zaplněné parkoviště, už to tu ale vypadalo jinak.

Prostor byl lemován palmami a jinými exotickými stromy a dole u kmenů rostly pestře kvetoucí vysoké rostliny. První viditelný rozdíl. V Evropě se totiž obvykle v botanických zahradách neparkuje.

První brazilské reály jsem vybral kartou z bankomatu. Byly to padesátireálové bankovky s obrázkem jaguára. Kolibřík, volavka, papoušek ara, mořská želva a střapatá opička byli pak na bankovkách nižších hodnot, jak jsem zjistil hned poté, co jsem rozměnil prvního jaguára při nákupu telefonní karty. Čekal jsem ve frontě v letištní trafice a připravoval si, co řeknu. Ve stojanech byly vystaveny noviny a časopisy. Několikrát jsem je bezděčně přejel pohledem, než mi došlo, že titulní stránky většiny z nich nabízejí stejné fotky.

"Melisa nalezena mrtvá, Jessica stále pohřešovaná!" hlásaly titulky. Vytáhl jsem si jedny noviny s největšími obrázky. Bylo na nich ženské tělo, nebo spíš jeho zbytky. Rozkládalo se.

Jak můžou z tohohle poznat, kdo to je, vrtěl jsem hlavou a mračil se.

Na menších fotkách pak byly tváře dvou mladých holek. Hned jsem poznal, že to jsou sestry. Snažil jsem se luštit portugalský text článku, ale nerozuměl jsem víc, než že to byly Američanky, sestry, a že se před časem ztratily.

"Jsi na řadě!" šťouchl do mě netrpělivě starší snědý chlapík stojící za mnou.

Leknutím jsem sebou škubl. Vrazil jsem noviny zpátky do stojanu a věnoval se telefonní kartě.

Ta, jak jsem poznal později, nefungovala na mezikontinentální hovory, a tak jsem svůj šťastný přílet do země samby proti danému slibu nepotvrdil ani rodičům, ani kamarádům. Neměl jsem z toho sice dobrý pocit, ale uklidňoval jsem se vědomím, že kdyby snad mělo letadlo spadnout, dávno už by to věděli z televize. Spoléhal jsem na jejich úsudek, který jim musel říct, že jsem šťastně doletěl do země, odkud není tak snadné se dovolat. O místních věčně přetížených linkách jsem si už dřív přečetl v průvodci, a rozhodl se tedy věc uzavřít a zbytečnou kartu při cestách někomu dobrácky darovat.

Našel jsem na tabulích svůj let do Manausu a odbavil se u přepážky. Letadlo mělo víc než tři hodiny zpoždění! Rozdíly mezi Evropou a Brazílií začínaly pomalu vyplouvat na povrch. Na tabulích nebyla o zpoždění ani zmínka a personál klábosil za přepážkou, beze slova vysvětlení cestujícím. Čas se tu měřil jinak. Spíš na dny než na hodiny. Směšné minuty tu neznamenaly nic.

Mezi čekajícími byli lehce k rozpoznání cizinci se svítící bílou kůží. Dali se i se mnou spočítat na prstech jedné ruky. Zbytek tvořili tmaví Brazilci. Snažil jsem se nenápadně si je prohlížet. Už tady mě okouzlily nové výrazy tváří, zvlášť indiánské rysy přitahovaly mé oči jako magnet. Ti lidé byli pro mě noví a krásní. Tu a tam se naše pohledy střetly, protože i já jsem s modrýma očima, světlými vlasy a vyloženě zimní bílou kůží vzbuzoval jistou pozornost. Tím víc, že jsem narozdíl od hloučku oněch dalších bílých turistů seděl sám.

Padala na mě únava, ale cítil jsem obrovské vzrušení a snad i něco jako hrdost na to, že dnes, tohle ráno, nesedím v práci. Že v mrazivém lednovém dni na druhém konci světa nevzdychám nad tím, jak daleko je do jara.

Až v poledne se turniket konečně otevřel a veselý personál začal pouštět cestující do letadla. Vše už jen v portugalštině. Jazyk, kterým jsem měl několik měsíců mluvit, mi ale prozatím připadal dost cizí. Letuška brebentila tak rychle, jako by se ani nepotřebovala nadechnout. Snad díky kontextu se mi ale podařilo pár slov ulovit.

Na hlasitý rozhovor dvou Brazilců sedících vedle mě ale má výbava nestačila. Bavil jsem se v duchu myšlenkou, že mě můžou drbat horem dolem, ale já nechytím ani slovo. Těšil jsem se, až budou letušky rozvážet jídlo a pití a já sebevědomou portugalštinou řeknu, co chci.

To budete koukat, chystal jsem si v duchu výslovnost.

Bookmark and Share
Knihovnice.cz je na sociálce... ne na úřadu, ale na sociálních sítích. Přidejte se k nám na Facebooku a Twitteru.

Facebook Knihovnice.cz Twitter Knihovnice.cz
Chcete zde
inzerovat?
Napište si o ceník
na adresu
Aktuálně Vám nabízíme
1064 recenzí
  (1007 ohodnocených)
1091 knih
  (957 ohodnocených)
a celkem 30447 čtenářských hodnocení
články pro RSS
Přidej na Seznam

PageRank ukazatel
R e k l a m a
Autissierová, Isabelle - Náhle sami
Titul: Autissierová, Isabelle - Náhle sami
Sleva: 35 % (ušetříte 91 Kč)
Cena: 168 Kč

Prodejte svoje knihy jiným čtenářům v online antikvariátu TrhKnih.cz
Antikvariát mezi lidmi
Zde může být Vaše reklama. Kontakt: reklama@knihovnice.cz
R e k l a m a
Starší kusy
(1) Lyonesse
Jack Vance patří k významným představitelům světové fantastiky, což dosvědčuje mimo jiné i prestižní titul Velmistr žánru SF udělený SFWA vroce 1996. Sdílem tohoto populárního amerického autora jsme ...
(2) Pohádky z Valašského království
(3) Hlídač č. 47
Knihovnice.cz podporuje
Rosteme s knihou
Vydavatelství audio knih
Celé Česko čte dětem
Spřátelené weby
© 2004-2017 Alžběta Červená, Radek Červený, Václav Čermák. Všechna práva vyhrazena.
Publikování nebo šíření obsahu Knihovnice.cz je bez našeho výslovného souhlasu zakázáno.


TOPlist
Knižní startér - dejte šanci talentovaným autorům a zajímavým projektům