Irving, John - Čtvrtá ruka

[ Koupit knihu ]

Více informací k této knize najdete v detailu
Recenzi této knihy najdete zde
Zkuste si představit, že jste moderátorem zpráv a pod studiovým pultem ukrýváte důkaz toho, že jste přišli o ruku; počkejte si na reakce. První protestní dopisy začaly chodit od invalidů. Za co se Patrick Wallingford stydí?

A stěžovali si i lidé s oběma rukama. "Buďte chlap, Patricku," napsala mu jedna žena, "a ukažte nám ji."

Když měl problémy s první protézou, lidé s umělými údy mu vytýkali, že ji používá nesprávně. Stejně nešikovně zacházel i s celou řadou jiných náhradních pomůcek, ale to bylo tím, že ho opustila žena - neměl příležitost trénovat.

Marilyn se nedokázala přenést přes to, "jak nemožně se choval". Tentokrát neměla na mysli poklesek s jinou ženou - kritizovala Patrickovo chování tváří v tvář lvovi. "Vypadal jsi tak... tak málo chlapsky," pověděla mu a dodala, že jeho fyzická přitažlivost do té doby "nejenže neurážela, ale působila téměř laskavým dojmem." Chtěla tím říct, že ji zničehonic začal fyzicky odpuzovat. ("Ve zdraví i v nemoci," vzpomněl si Wallingford na svatební slib, ale ne s chybějícími údy.)

Patrick a Marilyn bydleli na Manhattanu, na Východní dvaašedesáté mezi Park Avenue a Lexington Avenue. Byt teď samosebou připadl Marilyn. Jediný z celého domu, kdo se od Wallingforda neodtáhl, byl noční vrátný, a ten byl natolik popletený, že ani pořádně nevěděl, jak se sám jmenuje. Někdy se představoval jako Vlad nebo Vlado, jindy jako Lewis. A i když byl právě Lewisem, zaznívala z jeho přízvuku nerozluštitelná směs longislandské newyorštiny a jakéhosi slovanského jazyka.

"Odkud jste, Vlade?" zeptal se ho jednou Wallingford.

"Lewis, jmenuju se Lewis. Z nassauskýho okresu," odpověděl Vlad.

Příště se Wallingford otázal: "Povězte, Lewisi... odkud jste sem přišel?"

"Z nassauskýho okresu. A jmenuju se Vlad, pane O'Neille."

Vrátný si totiž Patricka Wallingforda pletl s Paulem O'Neillem, nastupujícím od roku 1993 jako pravý polař za New York Yankees. (Oba byli vysocí, tmavovlasí a pohlední muži s energickou bradou, tím veškerá podobnost končila.)

Představy zmateného vrátného byly obzvlášť pevně utkvělé. Když si spletl Patricka s Paulem O'Neilem poprvé, působil baseballista ještě v Cincinnati Reds a skoro nikdo ho neznal.

"Možná vážně trochu připomínám Paula O'Neilla," připustil Wallingford v rozhovoru s Vladem, Vladem či Lewisem, "ale jsem Patrick Wallingford, televizní komentátor."

Vlad, Vlado či Lewis se jako noční vrátný vídal s Patrickem jen potmě a většinou v pozdních hodinách. "Nebojte se, pane O'Neille," šeptával spiklenecky, "já to nikomu nepovím."

Noční vrátný byl přesvědčen, že Paul O'Neill, baseballista z Ohia, jezdí do New Yorku za Patrickovou ženou. Nic bližšího o nešťastníkových bludech se

Wallingfordovi nepodařilo zjistit.

Jednou večer se Patrick vracel domů - to měl ještě obě ruce a bylo to dávno předtím, než se rozvedl - a zastihl Vlada, Vlada či Lewise, jak sleduje přenos ze Cincinnati; New York Mets hráli s tamními Reds a právě se prodlužovalo.

"Tady to vidíte, Lewisi," promluvil na ohromeného vrátného, který měl v kukani vedle haly malý černobílý televizor. "Reds hrají doma - v Cincinnati. A já stojím tady vedle vás. To znamená že za ně nehraju, že?"

"Nebojte se, pane O'Neille," ujistil jej vrátný soucitně, "já to nikomu nepovím."

Když pak Patrick Wallingford přišel o ruku, byl rázem slavnější než Paul O'Neill. Navíc přišel o levici a Paul O'Neill odpaloval i chytal míček levou.

Vlad, Vlado či Lewis jistě věděl, že se v roce 1994, když hrál za Yankees teprve druhou sezonu, stal nejlepším pálkařem americké ligy s koeficientem 0,359.

A jako pravý polař byl jedním slovem skvělý.

"Číslo jednadvacet půjde brzo do penze, pane O'Neille," ujišťoval vrátný neochvějně Patricka Wallingforda. "Na to vemte jed."

Patrick se poté, co byl zmrzačen, vydal do bytu na Východní dvaašedesáté pouze jednou: aby si vyzvedl šatstvo, knihy a všechno to, čemu rozvodoví advokáti říkají osobní věci. Všem v domě, včetně vrátného, bylo jasné, že se stěhuje.

"Nebojte se, pane O'Neille," řekl vrátný Patrickovi, "nevěřil byste, co dneska doktoři dokážou... Smůla, že to nebyla pravá ruka - jako levák to máte blbý, ale oni už si s tím poradí. Můžete mně věřit."

"Děkuji vám, Vlado," odpověděl Patrick.

Jednoruký žurnalista si ve starém bytě připadal zranitelný a dezorientovaný. V den, kdy se odstěhoval, začala Marilyn přestavovat nábytek, a Wallingford se teď neustále ohlížel přes rameno, zda na něj něco nečíhá; byla to jen pohovka, kterou sem Marilyn odněkud přestěhovala, ale její silueta se tyčila na nezvyklém místě jako plížící se lev.

"Na pálce to asi nebude takovej problém, jako když budete házet z pravýho pole," říkával vrátný se třemi jmény. "Budete muset zaseknout pálku, zkrátit švih a posílat dlouhý míče - nemyslím nafurt, jenom než si zvyknete na novou ruku."

Jenže Wallingford si nezvykl: protetické pomůcky mu dělaly ze života peklo - a totéž se dalo říct o pokračujících výpadech jeho exmanželky.

"Nikdy jsi mi nepřipadal sexy," lhala Marilyn. (Co na tom, že to bylo jen její toužebné přání?) "A teď... teď jsi ke všemu bez ruky... je z tebe bezmocný mrzák!"

Televizní stanice, která vysílala dvacet čtyři hodiny denně zprávy, nedala Wallingfordovi mnoho příležitostí, aby se osvědčil jako hlavní moderátor. Nebyl vhodným typem dokonce ani pro tak katastrofickou televizi. Rychle jej přesunuli z ranních zpráv na dopoledne, pak z dopoledne na pozdní večer a nakonec moderoval jen blok vysílaný časně nad ránem, kdy jej mohli vidět leda lidé na noční směně a chroničtí nespavci.

Na muže, kterého připravil o ruku král zvířat, měl na obrazovce příliš zakřiknutý výraz. Člověk by očekával, že se bude tvářit vzdorovitě, ne tak pokorně a smířeně. Patrick nebyl špatný člověk, leda špatný manžel; ale jednoruký Patrick působil ublíženým dojmem tichého mučedníka.

Lítostivé vzezření nijak nezmenšilo jeho oblibu u žen, až na to, že teď už to byly výhradně cizí ženy. V době, kdy soud konečně rozvedl jeho manželství, došli Wallingfordovi producenti k závěru, že mu poskytli dostatek příležitostí a nemusejí se obávat nesouhlasných dopisů, které by je obviňovaly z diskriminace tělesně postižených: Patrick se vrátil k méně viditelné zpravodajské práci v terénu. Potíž byla v tom, že jednoruký reportér musel zpovídat hlavně hipíky, narkomany a kašpary. Zpravodajská stanice vysílající nonstop po čtyřiadvacet hodin denně byla proslulá reportážemi o rvačkách a zmrzačených obětech. Patrikova image nevyléčitelného mrzáka s tím dobře souzněla.

Proč by televize, v níž katastrofy dominovaly i hlavním zprávám, nepověřovala Wallingforda reportážemi o pikantních skandálech a bulvárních nechutnostech?

Přidělovala mu bez výjimky ta nejotlemenější a nejoplzlejší sousta: manželství, které nevydrželo ani den, případně se rozpadlo hned o svatební cestě, příběh muže, který po osmi letech soužití zjistil, že jeho manželka je chlap, a tak dále.

Patrick Wallingford fungoval jako specialista na katastrofy a přinášel zprávy z dějišť nejhorších (tedy nejbizarnějších) neštěstí. Informoval o kolizi mezi turistickým autobusem a rikšou, k níž došlo v Bangkoku. Obě oběti nehody byly thajské prostitutky, které jely rikšou do práce. Wallingford vyzpovídal jejich rodiny i bývalé zákazníky; naneštěstí nebylo možno rozlišit, kdo je kdo, ale všichni bez rozdílu civěli na pahýl reportérovy levé ruky, případně na protézu na jeho konci.

Na pahýl nebo na protézu civěl úplně každý. Patrick nenáviděl protézu i pahýl - a taky internet. Ten podle něj podporoval vrozenou lenost lidí jeho profese: sklon všechno si zjednodušovat a spoléhat se na informace z druhé ruky. Novináři od sebe odjakživa opisovali, ale díky internetu to měli nehorázně snadné.

Bez viny nebyla ani Patrickova zuřivá exmanželka, rovněž novinářka. Marilyn se pyšnila tím, že píše "medailony" umělců - výhradně těch nejváženějších spisovatelů a nejserióznějších herců a hereček. (Ovšemže "psaná" žurnalistika stála v jejích očích mnohem výš než pouhá televize.) Ve skutečnosti se na rozhovory se spisovateli nepřipravovala četbou jejich knih, z nichž některé byly skutečně příliš tlusté, ale pročítáním rozhovorů, které poskytli v minulosti. Místo toho, aby zhlédla každý film, v němž hrál herec nebo herečka, s nimiž připravovala interview, bez uzardění studovala recenze těchto filmů.

Odpor k internetu způsobil, že Wallingford neměl tušení o kampani běžící na stránkách www.volnaruka.com. O existenci kliniky Schatzman, Gingeleskie, Mengerink & spol. se dozvěděl teprve z telefonátu dr. Zajace. Zajac slyšel o nezdarech, které Patricka stíhaly ve spojitosti s všemožnými protetickými pomůckami - a nebyla to zdaleka jen nehoda v umělecké čtvrti na dolním Manhattanu, jež svého času vzbudila velkou pozornost. Patrick si tehdy přibouchl umělou končetinu do dveří taxíku a automobil s ní vesele uháněl ještě jeden nebo dva bloky. Chirurg věděl i o tom, jak se Wallingford trapně zamotal do bezpečnostního pásu sedadla. Stalo se tak během letu do Berlína, kde měl natočit rozhovor s pomatencem, který nedaleko Postupimského náměstí vyhodil do vzduchu psa. (Zmíněný zloduch připevnil nálož zvířeti na obojek, aby tím údajně protestoval proti vztyčení nové kopule na budově Reichstagu.)

Zkrátka a dobře, Patrick Wallingford se stal expertem na akty boží zlomyslnosti a nesmyslné náhody. Z projíždějících taxíků na něj lidé volali: "Nazdar, lovče lvů," a spěšní kurýři na jízdních kolech pokaždé vyplivli píšťalku, kterou odháněli chodce, a houkli: "Hele, sběratel katastrof!"

A co horšího, Patricka jeho práce znechucovala natolik, že ztratil schopnost soucítit s oběťmi nehod a s jejich rodinami. Absolutní nedostatek soucitu byl ovšem z reportáží dobře patrný.

Nadřízení by mu nejradši dali padáka, ale Wallingford je mohl žalovat, protože utrpěl úraz při výkonu povolání, a tak ho jen převedli na ještě podřadnější práci: jeho nové pověření se už ani netýkalo katastrof. Televize vyslala Patricka do Japonska na konferenci pořádanou sdružením denních listů. Překvapivé bylo i téma konference - "Budoucnost ženy". Tentokrát to na katastrofu opravdu nevypadalo.

Ačkoli kdo ví, poslat na takovou konferenci Patricka Wallingforda... Dámské osazenstvo newyorského studia tím bylo silně vzrušeno.

"Tam si užiješ, Pate," zažertovala jedna z nich, "mnohem víc než tady."

"Myslíš, že to vůbec jde, aby si Patrick užíval ještě víc?" podotkla druhá a odstartovala tím nové kolo posměšků.

"Slyšela jsem, že v Japonsku zacházejí se ženami jako s onucemi," poznamenala další. "A japonští chlapi jezdí do Bangkoku a chovají se tam jako hnusáci."

"V Bangkoku se každý chlap chová jako hnusák," konstatovala jiná, která už v Bangkoku byla.

"Byl jsi někdy v Bangkoku, Pate?" zeptala se první z žen. Věděla velmi dobře, že ano - jela tam tehdy s ním. Jen mu připomínala to, co bylo všem okolo známo.

"A co v Japonsku, Patricku?" otázala se další z kolegyň, když se přestaly hihňat.

"Ne, tam jsem nebyl," odpověděl Wallingford, "a taky jsem nikdy nespal s žádnou Japonkou."

Řekly mu, že je prase, ale v
podstatě to nemyslely zle. Pak se rozešly a Patrick zůstal v místnosti sám s Mary, jednou z nejmladších zaměstnankyň newyorského studia (a jednou z mála, s nimiž se ještě nevyspal).

Když viděla, že osaměli, jemně ho pohladila po levém předloktí, těsně nad místem, kde končilo. Dotýkaly se ho tam jen ženy.

"Jenom si vás dobírají," hlesla. "Stačí, abyste řekl slovo, a většina z nich by s vámi odletěla do Tokia třeba hned zítra."

Patricka napadlo už dřív, že by se s Mary rád vyspal, ale vždycky mu do toho něco přišlo. "Vy byste se mnou taky odletěla, kdybych řekl slovo?"

"Jsem vdaná," špitla Mary.

"Já vím," odpověděl Patrick.

"A čekám dítě," prozradila mu a dala se do pláče. Pak odběhla za ostatními kolegyněmi a zanechala Wallingforda samotného s myšlenkami na to, že je přece jen lepší přenechávat iniciativu ženám. V tu chvíli mu zavolal dr. Zajac.

Způsob, jímž se Zajac představil, byl - mírně řečeno - ryze doktorský. "První ruka, která mi padne do ruky, je vaše," prohlásil. "Tedy pokud budete chtít."

"Proč bych neměl chtít? Když bude zdravá..."

"Samozřejmě že bude!" opáčil Zajac. "Copak bych vám přišil nemocnou ruku?"

"Takže kdy?"

"Hledání vhodné končetiny nemůžete uspěchat," upozornil ho dr. Zajac.

"Asi bych nestál o ruku ženy nebo nějakého starce," uvažoval Patrick nahlas.

"Je na mně, abych našel tu pravou," podotkl dr. Zajac.

"Snad levou, ne?" připomněl mu Wallingford.

"Ale ovšem! Myslel jsem vhodného dárce ruky."

"Jistě. Jen bych nestál o žádný přívažek."

"Přívažek?" zopakoval zmatený Zajac. Co tím proboha televizní reportér myslel? Copak na končetině případného dárce může viset nějaký přívažek?

Jenže Wallingford už měl plnou hlavu Japonska, a navíc se právě dozvěděl, že má hned na úvod konference vystoupit s projevem. Původně si říkal, že si projev připraví předem, ale nakonec to odložil až do letadla.

Vůbec ho nenapadlo, jak podivně vyzněla jeho poznámka o přívažku. Byl to typický úlet sběratele katastrof, reflex lovce lvů, další z řady hloupých průpovídek vyslovených jen proto, aby řeč nestála. Něco podobného, jako když kdysi prohlásil: "Zrovna teď německá děvčata v New Yorku docela frčí."

Ale Zajac byl spokojený - dalo se říci, že má záležitost s rukou ve svých rukou.

Bookmark and Share
Knihovnice.cz je na sociálce... ne na úřadu, ale na sociálních sítích. Přidejte se k nám na Facebooku a Twitteru.

Facebook Knihovnice.cz Twitter Knihovnice.cz
Chcete zde
inzerovat?
Napište si o ceník
na adresu
Aktuálně Vám nabízíme
1062 recenzí
  (1005 ohodnocených)
1076 knih
  (956 ohodnocených)
a celkem 30094 čtenářských hodnocení
články pro RSS
Přidej na Seznam

PageRank ukazatel
R e k l a m a
Martin, George R. R. - Divoké karty II.
Titul: Martin, George R. R. - Divoké karty II.
Sleva: 35 % (ušetříte 105 Kč)
Cena: 193 Kč

70 000 knih skladem. Najděte si novou oblíbenou knihu! Dobré Knihy.cz
Prodejte svoje knihy jiným čtenářům v online antikvariátu TrhKnih.cz
Antikvariát mezi lidmi
Zde může být Vaše reklama. Kontakt: reklama@knihovnice.cz
R e k l a m a
Starší kusy
(1) Jak se dělá evoluce
(2) Homeopatie od A do Z
Publikace Homeopatie od A do Z je brožovaná, má 400 stránek, přes 200 barevných vyobrazení, na začátku knihy je Obsah, následují čtyři základní části, Slovníček pojmů, Rejstřík a Poděkování. Kniha je ...
(3) Bod zlomu
Knihovnice.cz podporuje
Rosteme s knihou
Vydavatelství audio knih
Celé Česko čte dětem
Spřátelené weby
© 2004-2016 Alžběta Červená, Radek Červený, Václav Čermák. Všechna práva vyhrazena.
Publikování nebo šíření obsahu Knihovnice.cz je bez našeho výslovného souhlasu zakázáno.


TOPlist
Knižní startér - dejte šanci talentovaným autorům a zajímavým projektům