Irving, John - Pokus o záchranu Čuňáka Sneeda

[ Koupit knihu ]

Více informací k této knize najdete v detailu
Jmenoval se Čuňák Sneed. V životě jsem nepotkal nikoho, kdo by tak strašně smrděl - možná s výjimkou jedné mrtvoly, kterou jsem ucítil při návštěvě Istanbulu. A jenom mrtvola by nám, klukům z Hlavní třídy, připadala ošklivější než Čuňák Sneed. I když bylo mnoho důvodů pro jméno Čuňák, zajímalo by mě, proč nikdo z nás nevymyslel něco originálnějšího. Hlavní asi bylo, že žil na prasečí farmě. Choval prasata, porážel prasata; navíc, což bylo podstatnější, on se svými prasaty bydlel - byl to prostě vepřín, žádný dům pro lidi, jenom chlívek. Čuňák si tu přitápěl malými kamny na dřevo, ze kterých vedla plechová roura - představovali jsme si, jak se okolo něho v zimě slézají prasata, aby se zahřála. Rozhodně tak smrděl.

Byl tak zvláštně zaostalý a měl tak blízko ke svým zvířecím přátelům, že převzal určité prasečí výrazy a gesta. Když se blížil k popelnicím s odpadky, vystrkoval hlavu dopředu jako prase, které hladově ryje v zemi; přivíral svá malá, červená očka; jeho nos sebou dychtivě škubal jako prasečí rypák; vzadu na krku měl hluboké růžové vrásky - a řídké světlé štětiny, které mu rostly na bradě, rozhodně nepřipomínaly vousy. Byl malý, statný a silný - hodil si těžkou popelnici na záda a vyklopil její obsah na dřevěnou korbu náklaďáku s latěmi po stranách. Na ní bylo pokaždé několik prasat, která se na odpadky opravdu těšila. Možná s sebou vozil v různé dny různá prasata; možná to pro ně byla odměna - nemusela totiž čekat, až jim Čuňák přiveze odpadky domů. Bral jenom kuchyňské odpadky pro svoje prasata - žádný papír, plasty ani kovy. Nic jiného nedělal, měl velmi vybrané zaměstnání. Byl placen za to, že odvážel odpadky, kterými krmil svoje prasata. Když měl hlad, snědl prase (to jsme si alespoň mysleli my). "Celé prase, najednou," říkalo se na Hlavní třídě. Ze všeho nejprasečtější na něm ale bylo, že neuměl mluvit. Snad proto, že byl zaostalý a mluvit nemohl, anebo se to vůbec nebyl schopen naučit. Čuňák Sneed prostě nemluvil. On místo toho chrochtal. Kničel. Kvíkal. To byl jeho jazyk; naučil se ho od svých přátel, stejně jako se učíme my.

My, kluci z Hlavní třídy, jsme na něj číhali, když sypal odpadky prasatům - vždycky jsme ho překvapili: čekali jsme schovaní za ploty, verandami, zaparkovanými auty, garážemi, sklepními zídkami. Vyrazili jsme na něj (ale tak, abychom se nedostali moc blízko) a zaječeli: "Čuňák! Čuňák! Čuňák! Kní! Kví!" A Čuňák Sneed reagoval přesně jako prase - zpanikařil, začal sebou škubat na všechny strany a hloupě se vyděsil (pokaždé znovu, jako by si vůbec nic z minula nepamatoval) - začal vřískat, jako bychom ho na nože brali, KVÍ!, jako by nás přistihl, že ho chceme ve spánku podříznout.

Neumím ten zvuk napodobit; znělo to strašně a my, kluci z Hlavní třídy, jsme s křikem utíkali a schovávali se. Ale když nás hrůza přešla, nemohli jsme se dočkat, až přijede znovu. Jezdil dvakrát týdně - to byl přepych! A přibližně po týdnu mu babička platila. Vyšla ven, dozadu k náklaďáku, kde jsme obvykle Čuňáka zrovna vyplašili a nechali ho tam stát a frkat, a pozdravila ho: "Dobrý den, pane Sneede!"

Čuňák Sneed se okamžitě začal chovat jako děcko - předstíral, že má práci, byl hrozně plachý a nešikovný. Třeba si zakryl obličej rukama, které měl špinavé od zbytků kávy; nebo se zkoušel otočit, aby mu babička neviděla do obličeje, a upadl, protože si zamotal nohy.

"Jsem moc ráda, že vás zase vidím, pane Sneede," pokračovala babička - ani o kousíček přitom necouvla od jeho zápachu. "Doufám, že na vás děti nejsou ošklivé," dodala. "Víte, opravdu si to nemusíte nechat líbit." Když mu zaplatila, podívala se skrz dřevěné latě do náklaďáku, kde se prasata zuřivě vrhala na nové odpadky - nebo na sebe navzájem -, a řekla: "To jsou ale krásná prasata! Ta jsou vaše vlastní, pane Sneede? A jsou nová? Nebo to jsou ta stejná prasata jako minule?" Ale ani takový zájem o jeho prasata nepřiměl Čuňáka Sneeda k odpovědi. Jenom okolo ní škobrtal, všelijak se kroutil a přešlapoval a stěží skrýval radost, že se babičce jeho prasata očividně líbí a že se dokonce upřímně tváří, jako by se jí líbil i on. Někdy k ní tiše chrochtal.

Jakmile zašla zpět do domu - a on začal s plným náklaďákem couvat z příjezdové cesty - tak jsme ho my, kluci z Hlavní třídy, zase přepadli, vyskákali jsme po obou stranách náklaďáku, takže Čuňák i prasata zaječeli leknutím a frkali vzteky, připraveni se bránit.

"Čuňák! Čuňák! Čuňák! Kní! Kví!"

Žil ve Strathamu - asi osm mil po cestě, která vedla od nás z města k oceánu. Jak jsem už říkal, odstěhoval jsem se od babičky i s rodiči, ještě než mi bylo sedm. Otec byl učitelem, takže jsme bydleli v budovách akademie - tehdy byla Exeterská akademie školou jen pro chlapce - a naše odpadky (z kuchyně i ostatní) odvážela škola.

Byl bych rád, kdybych teď mohl říct, že jsem vyrostl a uvědomil si (s lítostí), jak jsou děti kruté, a vstoupil do nějaké občanské organizace pečující o lidi, jako byl Čuňák Sneed. To bohužel nemohu. Pravidla malého města jsou jednoduchá, ale platí pro všechny: jestliže je tolerováno značné podivínství, je zároveň ignorována značná míra krutosti. Čuňák Sneed byl tolerován; zůstal sám sebou, žil jako prase. Lidé ho snášeli, asi jako by snášeli neškodné zvíře - a děti mu to usnadňovaly; vlastně ho v jeho prasečích zvycích podporovaly.

Jak jsme rostli, tak jsme samozřejmě i my, kluci z Hlavní třídy, pochopili, že byl zaostalý - a že trochu pil. Náklaďák s dřevěnou korbou páchnoucí prasaty, odpadky, nebo ještě něčím horším jezdil městem celé mé dětství. Měl to dovoleno, směl dokonce i někde přetékat - na cestě do Strathamu. To bylo tedy město! Je v maloměšťáckém životě něco ještě provinciálnějšího než sklon pohrdat menšími městy? Stratham prostě nebyl Exeter (ne že by Exeter byl něco úžasného).

Ve svém románu Pátá živnost píše Robertson Davies o obyvatelích Deptfordu: "Byli jsme slušní lidé, naší společnosti nic nescházelo a v žádném případě jsme si nepřipadali nijak horší než lidé z velkých měst. Ale pořád jsme (trochu s posměchem) litovali obyvatele Bowles Corners, kteří žili čtyři míle daleko a bylo jich jen sto padesát. Žít v Bowles Corners pro nás znamenalo žít v beznadějném buranově."

Pro nás, kluky z Hlavní třídy, byl Stratham totéž co Bowles Corners - "beznadějný buranov". V patnácti letech jsem se začal zapojovat do dění na akademii - kde byli i studenti z ciziny, z New Yorku nebo dokonce z Kalifornie - a připadal jsem si vůči Strathamu tak nadřazený, že mě dodnes překvapuje, že jsem vstoupil do řad Strathamských dobrovolných hasičů; už si ani nepamatuji, jak k tomu došlo. Matně si vzpomínám, že v Exeteru žádní dobrovolní hasiči nebyli; soudím, že tam byli nějací jiní. A tak se několik obyvatel Exeteru - kteří očividně nějakou dobrovolnou činnost potřebovali? - připojilo ke strathamským dobrovolníkům. Možná jsme lidmi ze Strathamu opovrhovali tak hluboce, že jsme ani nevěřili, že by zvládli uhasit své vlastní požáry.

Svou roli hrálo i nepopiratelné vzrušení uprostřed všedních povinností života na střední škole, vzrušení z účasti na něčem, kam mohl být člověk povolán bez sebemenšího varování: poplašné bušení srdce, které způsobí noční telefonát - volání o pomoc, jako když "pípátko" některého doktora zničí samotu a klidný řád squashového kurtu. My, kluci z Hlavní třídy, jsme si konečně připadali důležití a časem, když jsme přece jen trochu dospěli, jsme získali postavení, jaké mohou mladí získat jen díky neštěstí.

Během svých hasičských let jsem nikdy nikoho nezachránil - dokonce ani zvíře ne. Nikdy jsem se nenadýchal kouře, nikdy jsem se nespálil; nikdy jsem neviděl, jak někdo padá mimo záchrannou plachtu. Nejhorší jsou lesní požáry, a já jsem zažil jen jeden, a to ještě z povzdálí. Moje jediné zranění "v akci" způsobil kolega hasič, který hodil do skladu ruční pumpu, právě když jsem tam hledal svou baseballovou čepici. Trefil mě do obličeje a asi tři minuty mi tekla krev z nosu.

Několik slušně velkých požárů se vyskytlo v Hampton Beach (jeden nezaměstnaný saxofonista, oblečený údajně v růžovém smokinku, zapálil v noci kasino), ale k těm nás volali až jako poslední možnost. I když volali osm až deset stanic, Stratham volali vždy poslední, nebo nám to tak alespoň připadalo; spíš nás zvali jen přihlížet, než pomáhat. A požáry ve Strathamu znamenaly většinou buď planý poplach, nebo ztracený případ. Jednou v noci zapálil instalatér pan Skully svou dodávku, když nalil do karburátoru vodku - prý mu nechtěl nastartovat motor. Jindy vzplál večer Grantův kravín, ale všechny krávy - a dokonce i většina sena - byly zachráněny, ještě než jsme přijeli. Mohli jsme jen nechat chlév dohořet a kropit ho, aby od žhavých jisker nechytila sousední farma.

Ale holínky, těžká helma (s vlastním číslem), lesklý černý gumák - vlastní sekyra! - znamenaly opravdové potěšení, protože patřily k odpovědnosti dospělého světa, kde nám (pořád ještě) jako mladistvým odmítali nalít. Jednou v noci, bylo mi tehdy šestnáct, jsme se řítili s hasičským vozem po pobřežní cestě k hořící chatce u pláže (nakonec se zjistilo, že požár založily děti, které pomocí tekutého podpalovače ze zahradního grilu podpálily sekačku na trávu), a před námi šněroval silnici ve svém páchnoucím náklaďáku a překážel nám, důležitým, stejně nezávislý na občanských (i jiných) povinnostech jako jakékoliv obyčejné prase - opilý Čuňák Sneed, který vezl domů odpadky pro své žravé přátele.

Blikali jsme na něj, zapnuli sirénu - dodnes nevím, co si myslel, že za ním jede. Bože, za zády ječící obluda s červenýma očima - obrovský prasečí robot z vesmíru, z jiné dimenze! Chudák Čuňák Sneed, byl už skoro doma, tak opilý a špinavý, že stěží připomínal člověka, uhnul nám z cesty, a když jsme ho předjížděli - my kluci z Hlavní třídy -, zřetelně jsem slyšel, jak voláme: "Čuňák! Čuňák! Čuňák! Čuňák! Kní! Kví!" A nejspíš jsem slyšel i svůj vlastní hlas.

Viseli jsme na hasičském voze, hlavy zakloněné, stromy nad úzkou cestou nám stínily hvězdy jako pohyblivý černý závoj - prasečí smrad přehlušil štiplavý pach hořícího paliva ze zničené sekačky, který nakonec ustoupil čistému slanému vzduchu od moře.

Když jsme se pak potmě vraceli kolem Čuňákova chlívku, všimli jsme si teplého svitu jeho petrolejky. Bezpečně se dostal domů. Napadlo nás, jestli je vzhůru a čte si. A já jsem znovu slyšel naše chrochtání, kničení a kvíkání - naši vzájemnou, výhradně zvířecí komunikaci.

Bookmark and Share
Knihovnice.cz je na sociálce... ne na úřadu, ale na sociálních sítích. Přidejte se k nám na Facebooku a Twitteru.

Facebook Knihovnice.cz Twitter Knihovnice.cz
Chcete zde
inzerovat?
Napište si o ceník
na adresu
Aktuálně Vám nabízíme
1062 recenzí
  (1003 ohodnocených)
1076 knih
  (954 ohodnocených)
a celkem 29980 čtenářských hodnocení
články pro RSS
Přidej na Seznam

PageRank ukazatel
Pachman, Richard - Kdokoliv
R e k l a m a
Atkinsonová, Kate - Bůh v troskách
Titul: Atkinsonová, Kate - Bůh v troskách
Sleva: 35 % (ušetříte 140 Kč)
Cena: 258 Kč

70 000 knih skladem. Najděte si novou oblíbenou knihu! Dobré Knihy.cz
Prodejte svoje knihy jiným čtenářům v online antikvariátu TrhKnih.cz
Antikvariát mezi lidmi
Zde může být Vaše reklama. Kontakt: reklama@knihovnice.cz
R e k l a m a
Čerstvé ukázky z knih
(1) Ulice Záhadných tajemství
Starší kusy
(1) Pavouk na šalvěji
(2) Láska je...vodit se za ruce
(3) Tři písně Antonína Koniáše
Píšu "pokročilý", protože se domnívám, že valné části čtenářstva se Váchalovy Tři písně nebudou líbit, a to nejen za ty peníze, ale vůbec. Váchal, pohlédneme-li do životopisu, byl divný brouk, ...
Knihovnice.cz podporuje
Rosteme s knihou
Vydavatelství audio knih
Celé Česko čte dětem
Spřátelené weby
© 2004-2016 Alžběta Červená, Radek Červený, Václav Čermák. Všechna práva vyhrazena.
Publikování nebo šíření obsahu Knihovnice.cz je bez našeho výslovného souhlasu zakázáno.


TOPlist
Knižní startér - dejte šanci talentovaným autorům a zajímavým projektům