Loukotková, Jarmila - Odměna

Více informací k této knize najdete v detailu
Recenzi této knihy najdete zde
PRSTEN

Byl pátek, 6. prosince, 19 hodin 46 minut.
V ovzduší visel přízrak vraždy.
Do mrazivého večera se z kina sunul obluzený dav diváků. Před ústy se jim srážela pára. Neóny na Václavském náměstí svítily tak zkřehle, jako kdyby sálaly chlad; jejich barvy rozmazaně ošlehávaly kluzké chodníky. Diváci ještě myslili na zavražděnou.

-- Ten bude jednou její, řekla paní Kyselková a zmáčkla uzávěr krabičky.
Víčko odskočilo. V atlasovém lůžku, kdysi zřejmě bílém, věkem však zažloutlém, spočívalo cosi, co Vladimír nemohl ihned rozeznat, protože hlavní lampa u stropu byla zhasnutá a při světle svíček na stole a na vánočním stromečku vystřeloval od onoho předmětu oslnivý ohňostroj; jiskření a barevné záblesky zbavovaly předmět tvaru a obklopovaly ho oslepující září.
Vladimír odvrátil oči. Instinktivně po předmětu sáhl. Paní Kyselková však ruku oddálila, sama předmět vyňala z vyrudlé krabičky a vložila ho Vladimírovi do dlaně.
Byl to prsten.
Neuvěřitelný prsten jako z pohádky, z pokladů orientálních vezírů, svatební dar pro princeznu ze zlatého vrchu.
-- A je to pravý zlato? zeptal se udiveně a nevěřícně zároveň.
Babička povýšeně zasykla:
-- Zlato! Copak zlato. Ale smaragd. Smaragd a taky brilianty.
-- Brilianty je jako diamanty? Jakej je v tom rozdíl?
-- To já nevím, jakej je v tom rozdíl, ale tohle jsou brilianty a diamanty a smaragd.
Slovo smaragd pro Vladimíra nic neznamenalo; věděl jen, že to je drahokam, ale pletl si rubín se smaragdem i ametystem, popřípadě se safírem; názvy drahých kamenů mu v mysli splývaly v představu blyštivých pestrobarevných sklíček.
-- Ten smaragd prej má větší cenu sám než dohromady všechny brilianty okolo, dala se slyšet Milena.
-- Asi hezky drahý, zašeptal zbožně Vladimír.
-- Na dnešní peníze víc jak třicet tisíc, potvrdily obě ženy dvojhlasně. Bylo vidět, že to při podobných příležitostech opravdu již mnohokrát opakovaly.
-- Tuhle jsem četl v Černej kronice, že se nějakej drahokam...
-- Jdi pořád s Černou kronikou.
-- Černá kronika jsou detektivky ve zkratce. Já ji rád čtu. Je to zajímavý. A poučný.
-- Já vím. Poučný, jak někoho zabít perfektně. Perfektě! vyšklebovala se.
Vladimír se nemohl nasytit pohledu na tryskající mnohobarevné plameny na své dlani. Obě ženy se na něj dívaly s uspokojením a pýchou, jako kdyby byly drahokamy přivedly na svět. Vladimír podal uctivým pohybem šperk babičce zpět a sáhl po prázdné krabičce. Na omšelém atlasu vyložení četl zašlým zlatem tištěný nápis ve starobylém psacím písmu: John Woods, Los Angeles, California.
-- To vám poslali až z Ameriky? zeptal se obdivně i pochybovačně.
-- Přivez ho strýc Evžen dávno před první válkou, kdy jsem se já tak sotva narodila. Na konci minulýho století.
Babička začala zeširoka vyprávět pohnutlivou historii hudebníka, který na nesčetných turné procestoval celý svět a z Ameriky přivezl své ženě tento klenot. Následovaly další příběhy o jeho smrti, o smrti jeho manželky, o smrti praneteří a prasynovců, až se takto přes mnohé rodinné hroby prokopala ve svém vyprávění k tomu, jak se prsten posléze dostal dědictvím do jejích rukou. Vladimír, třebaže měl starou paní Kyselkovou rád a vážil si jí jako málokoho, začínal už ztrácet trpělivost a chvílemi ani nevnímal. Bez chuti usrkoval vychladlý a jakoby zolejnatělý punč a bezmyšlenkovitě sahal do mísy po medvědích pracnách; tu a tam vyslal kradmý pohled k Mileně. Tvářila se neproniknutelně.
Paní Kyselková držela při vyprávění prsten v ruce a mimovolně jím otáčela, až z něho žíhaly blesky. Vladimíra přitom napadlo, že by někdo mohl takovou starou paní pro takový šperk i zavraždit. Odosobněle si představil, že stařenka je sama doma a že místo něho tady na židli sedí nějaký onen neznámý, který přišel kvůli Mileninu studi, a v jeho mysli se vzduchem mihla silná mužská tlapa a ťala babičku hranou dlaně po krkavici, ta jen tichounce vzlykla a sesouvá se pod židli, tlapa sahá po prstenu, už ho vyvlékla staré paní z ochabujících prstů...
-- A proč ho nenosíš, obrátil se Vladimír k Mileně, aby setřásl svoje představy.
-- Vždyť bych se pro strach bála vyjít na ulici. To je prsten jen na dívání.
-- Zatím pro dívání, a až já jednoooou nebudu, můžeš si ho i nosit. Dáš si ještě punč, Vláďo? Dej si ještě. Přihřeju ho. A rohlíčky. Jsou z mandlí, z žádnejch peckovejch jader.
-- A stejně bych chtěla nějakej prstýnek, posteskla si Milena.-- Nějakej na nošení.
-- Že ti není hanba, ulevila si stará paní.
-- Na nošení, pokračovala Milena,--a aby se ke všemu hodil. nejlepší by byl s perličkou. S pravou. Pravý zlato a pravá perlička.
-- K tobě by se jablonec ani nehodil, utrousil Vladimír s pohledem na její náušnice.--To radši nic, když ne pravý, doložil.--Ty jsi moc...to...zkrátka moc krásná na nějaký pozlátko...A já ti takovej prstýnek jednou koupím. Zlato s perličkou. Na nošení.
-- Kdy jednou.
-- Že ti není hanba, opakovala paní Kyselková a zhrzeně zasadila smaragdový zázrak do atlasového lůžka. Zaklapla krabičku a znovu zahroužila ruku do hloubi skříně.
-- A česejte si ze stromku, nač myslíte, že jsem kupovala kolekci. Je samá čokoláda a to já nemůžu, tak slyšíš, Vláďo, očesej pár figurek. A taky želé v čokoládě tam visí, ale až nahoře, abyste se museli kapku namáhat, beztak jste mládež lenošivá.
Mladí se na ni zakřiknutě dívali.
-- Nebo chcete radši pomeranč? Nebo banán? Já vám je loupat nebudu, to je oloupáte vy mně. Bože, vy jste nekňubové. Tak už nemyslete na en... Vemte si mandarinku a nemyslete už na ten váš prstýnek s perličkou.
-- Copak prstýnek, povzdychla si Milena. Posmutněle se odmlčela.
Vladimír se na ni tázavě podíval. Neřekl nic, nevěděl, co by měl říci.
-- Já bych potřebovala spíš... Opět se odmlčela.
-- Pár na zadek, dala se slyšet babička-
Milena obrátila oči v sloup a ponořila se do svých vlastních hloubek.
-- Co bys potřebovala, musel se chtě nechtě zeptat Vladimír, a to se mu stalo osudným.
-- Ale tak... Trochu zdravýho vzduchu... Necítím se dobře v poslední době... Jsem unavená, vyčerpaná... všechno mě bolí...Nějak se zotavit.
Vladimír pochopil a zastyděl se. Plaše pohlédl na babičku, nepochopila-li také ona. Ale nezdálo se: pochybovačně pokyvovala hlavičkou a loutala přitom závin. Vladimír sklopil oči a mlčel.
-- Takhle k moři, posteskla si Milena.
-- Jdi ty, prosím tebe. Pojedeš na dovolenou ke Šmídovům do Rataj a budeš mít po vyčerpání! Leda z randění. A nalejte mi někdo ještě punč a vypněte rádio, kdo má poslouchat jejich varhany. Proč už jsi nespustil ten svůj magnetofon, nebo co to máš za dveřma.
-- Ty máš magneťák?! vyhrkla Milena.--Proč jsi neřek. A rychle umlčela rozhlasový přijímač.
Vladimír hmátl za dveře pro magnetofon. Milena zatím skutečně nalila babičce další punč. Už zbytek.
-- V almárce je ještě jedna lahvička, upozornila stará paní a zamrkala enšpíglovsky veselýma očima.
Za chvíli se místností ozýval Engelbert Humperding a z šálků šarlatově dýmaly nové dávky punče. Vladimíra se zmocňovalo slastné rozjaření, akcentované neočekávanou mísou zázvorek a datlí.
-- A zatancujte si, poručila babi.
-- Prosím tě kde, protáhla obličej Milena.
-- Přitáhněte stůl k posteli a dejte se do toho. Za mejch mladejch let musel dobrej tanečník vytočit valčík na jednom čtverečním metru. Valčík! Na vaše čača vám musí stačit polovička. Vánoce jsou jednou za rok a mají to bejt svátky radosti. Tak hybaj! A až se vám přejí sladký, je v almárce patka uheráčku.
Vladimír se smál a bylo mu dobře. Přitiskl Milenu při tanci na srdce a zašeptal jí:
-- To víš, že pojedeš k moři. O to já se postarám.
Milena mu zvláčněla v náručí a třela se pohledem o jeho oči. Hlava se mu zatočila štěstím. Takový Štědrý večer ještě nezažil.
-- A sundej si kravatu, vždyť se celej potíš. Je hezká, sluší ti, ale jsi doma a je tu horko. Mileno, přilož ještě.
Ne, takový Štědrý večer ještě Vladimír nezažil.

_________


Když vyjížděl Vladimír paternosterem do malého oznamovatele, aby si podal inzerát, zaobíral se v myšlenkách Milenou víc a intenzívněji než kdy jindy. V jeho věku neměly deprese dlouhého trvání a pesimistické nálady večera odplývaly se svítáním. Byl mladý a silný a hezký, a tak si přál, aby se na život mohl dívat jako na okrouhlé jezero, v němž on suverénně pluje a vybírá si, ke kterým břehům přistane, a všecky jsou zarostlé pohostinným vrbovím, s netušeným bohatstvím raků pod drny a něžnými stopami volavek v jemňoučkém bahýnku. Milena pak představovala nádherný leknín na hladině až kdesi vzadu v záludných hlubinách, ale pro něj byl dostupný, doplaval hravě až k němu a perleťový květ se podvolil jeho silným rukám.
V ulicích se na odpadových koších tyčily vrchlíky z nadílkových obalů a silvestrovských lahví. Na dvorcích po sobě kluci házeli opadané vraky stromečků se schlíplými zbytky stříbrných třásní. Z výkladních skříní se odklízela vánoční a novoroční výzdoba; Vladimír cítil z očesaných smrčků už předzvěst jarních vůní. Mezi blýskavými zvonci a skleněnými koulemi se mu vybavoval Milenin obličej, čímsi mu připomínal jejich lesk a vznešené spočívání v prostoru.
Z kabiny paternosteru vystoupil v posledním okamžiku, div nepřejel. Do místnosti malého oznamovatele vstupoval s vědomím, že činí správně, a zakoušel blahý pocit vnitřního uspokojení. Milena si svoji dovolenou u moře zasluhuje, o tom není sporu, a on jí takové zotavení musí dopřát. Hleděl ji odškodnit už vánočním dárkem, ale uvědomoval si, že nějaký hadřík, i když je z Domu módy, nemůže vyvážit posilující sluneční koupele na mořském písku. Škoda jen, že ho plášť k ježíšku vyčerpal finančně natolik, že nyní už nemá na to, aby jí hned zavčas po Novém roce zajistil v Čedoku letní pobyt.
U přepážky si vyžádal blanket k podání inzerátu a vyplnil ho. Potřeboval tři tisíce. Chtěl si je vypůjčit pomocí inzerátu. V textu takovou částku také uvedl. Užuž chtěl formulář podat, když ho v poslední chvíli napadlo, že by mohl zkusit uveřejnit inzerát bez uvedení přesné částky, a požádal u okénka o nový blanket. Nebude-li znění jeho žádosti přesně ohraničené, naskytne se mu možná víc možností a příležitostí, přestože nevěděl jakých. Co kdyby třeba...něco neočekávaného...velmi mnoho peněz z nenadálých zdrojů...
Z hlubin mozku mu do vědomí pronikla naděje na netušené obzvláštní štěstí.
Na nový tiskopis napsal pouze:
Prosím o půjčku, záruka, úrok a zn. "Odměna".

Bookmark and Share
Knihovnice.cz je na sociálce... ne na úřadu, ale na sociálních sítích. Přidejte se k nám na Facebooku a Twitteru.

Facebook Knihovnice.cz Twitter Knihovnice.cz
Chcete zde
inzerovat?
Napište si o ceník
na adresu
Aktuálně Vám nabízíme
1064 recenzí
  (1007 ohodnocených)
1091 knih
  (957 ohodnocených)
a celkem 30447 čtenářských hodnocení
články pro RSS
Přidej na Seznam

PageRank ukazatel
R e k l a m a
Autissierová, Isabelle - Náhle sami
Titul: Autissierová, Isabelle - Náhle sami
Sleva: 35 % (ušetříte 91 Kč)
Cena: 168 Kč

Prodejte svoje knihy jiným čtenářům v online antikvariátu TrhKnih.cz
Antikvariát mezi lidmi
Zde může být Vaše reklama. Kontakt: reklama@knihovnice.cz
R e k l a m a
Starší kusy
(1) Lirael
(2) Zpěvy hvězd a stínů
(3) Setkání s Rámou
Ostrovu Srí Lanka, kde Clarke od padesátých let minulého století žil, autor věnoval jeden ze svých vůbec nejznámějších románů - Setkání s Rámou (Rendezvous with Rama, 1972). Kniha sesbírala nejvyšší ...
Knihovnice.cz podporuje
Rosteme s knihou
Vydavatelství audio knih
Celé Česko čte dětem
Spřátelené weby
© 2004-2017 Alžběta Červená, Radek Červený, Václav Čermák. Všechna práva vyhrazena.
Publikování nebo šíření obsahu Knihovnice.cz je bez našeho výslovného souhlasu zakázáno.


TOPlist
Knižní startér - dejte šanci talentovaným autorům a zajímavým projektům