Murakami, Haruki - Kafka na pobřeží

[ Koupit knihu ]

Více informací k této knize najdete v detailu
Recenzi této knihy najdete zde
Při odchodu z domova jsem si z otcovy pracovny neodnesl jen hotovost. Vzal jsem i malý starý zlatý zapalovač (líbil se mi jeho vzhled i váha) a k tomu zavírák s pořádným ostřím. Vypadá, jako by se s ním měla stahovat kůže z jelenů, ale solidně sedí v ruce a čepel má dobrých dvanáct centimetrů. To není žádný suvenýrový šmejd, jaké se vozívají z ciziny. K tomu jsem si přidal pořádnou baterku, co byla v zásuvce stolu. Sluneční brýle se taky budou hodit, aspoň nikdo nepozná, kolik mi doopravdy je. Jsou tmavomodré, pravé Revo.

Váhal jsem, jestli mám vzít i otcovy hodinky Rollex Oyster, na kterých si vždycky tolik zakládal, ale nakonec jsem je nechal, kde byly. Moc se mi sice líbily, ale nechtěl jsem na sebe později upozorňovat něčím tak drahým. Lepší bude pamatovat spíš na praktičnost a vzít si obyčejné digitálky Casio se stopkami a budíkem, co používám vždycky. Ty budou úplně stačit. Navíc se s nimi mnohem snáz zachází. S těžkým srdcem položím Rolexky zpátky do šuplete.
Ještě tu máme mou starou fotografii se sestrou. Taky byla v šuplíku. Jsme na ní někde u moře a vesele se smějeme. Sestra se kouká někam do strany a půlku obličeje jí zakrývá černý stín. Díky tomu vypadá její rozesmátá tvář jako rozštěpená vedví. Připomíná masku z řeckého dramatu, kterou jsem jednou viděl vyfocenou v učebnici. Taky jsou v ní zachycené dva výrazy najednou. Světlo i stín. Naděje i beznaděj. Smích i pláč. Důvěra i hluboká samota. Já naproti tomu koukám bez zábran rovnou do kamery. Na pobřeží už kromě nás dvou není ani noha. Oba máme na sobě plavky, sestra červeně kytičkované monokiny a já modré trenýrky, které jsou mi velké a vůbec mi nesluší. V ruce něco držím. Vypadá to jako nějaká umělohmotná hůlka. K nohám se nám valí bíle zpěněné vlny.
Kdo, kde a kdy to fotil nemám tušení. Ani proč se tvářím tak radostně. A vlastně ani to, proč si otec tu fotku vůbec nechal. Je to celé jedna velká záhada. Jsou mi na tom snímku tak tři roky, sestře možná devět. To jsme spolu takhle dobře vycházeli? Vůbec si nevzpomínám, že bychom kdy takhle jeli s rodinou k moři. Nevím, kde jsme to tehdy byli. Ale přesto se mi tu nechce ten obrázek otci nechávat. Nakonec tu starou fotografii strčím do peněženky. Máminu fotku nemám. Vypadá to, že je otec všechny do jedné vyhodil.
Po krátké úvaze si beru ještě i mobil. Až zjistí, co se stalo, vypoví na něj otec nejspíš smlouvu a pak mi už k ničemu nebude. Přesto ho dávám do batohu, spolu s nabíječkou. Nakonec - skoro nic to neváží. Vyhodit ho můžu vždycky, až zjistím, že už je k nepoužití.

Do batohu si balím pokud možno jen to nejnutnější. Nejtěžší je vybrat oblečení. Kolik budu potřebovat spodního prádla? Kolik svetrů? Kolik košil, kalhot, rukavic, šál, kraťasů, kabátů? Jak do toho člověk spadne, nemají podobné úvahy konce. Jedno je ale jasné. Rozhodně se nechci vláčet s velkým kufrem věcí někde, kde to vůbec neznám, aby ve mě kdekdo na první pohled poznal kluka, co utekl z domu. To by si mě ještě někdo mohl chtít všimnout blíž, nahlásit mě na policii, a já bych jel šupem domů, než bys řekl švec. Podobným případům se bude možná lepší vyhnout jednou provždy.
A vždyť taky nemusím utíkat zrovna někam na sever. Ano, to je ono. Jednoduché jako facka. Pojede se někam, kde je teplo. A půjde to i bez kabátu. A bez rukavic. Jakmile si nemusím lámat hlavu se zimou, hromada nezbytného oblečení se rázem o polovinu zmenší. Vybírám věci, které se snadno perou, rychle schnou, nevytahají se a jsou pokud možno tenké. Pak je skládám na co nejmenší velikost a pěchuju do batohu. Kromě nich ještě snadno sbalitelný spacák, použitelný na jaře, v létě i na podzim, malou soupravu hygienických potřeb, nepromokavé pončo, kdyby pršelo, sešit, propisku, MD walkman Sony s diktafonem a deset minidisků (hudba je naprostá nutnost), náhradní nabíjecí baterie. Víc už nic. Kempovací nádobí mi je k ničemu - moc váží a jen by překáželo. Až budu mít hlad, koupím si něco v supermarketu. Rozhodl jsem se totiž, že seznam věcí, co si vezmu s sebou, bude co nejkratší. Spoustu jsem toho do něj připsal, abych to pak zase vymazal. A to ne jednou, ale několikrát.

Patnácté narozeniny se mi zdály k odchodu z domova nejvhodnější. Před nimi by bylo ještě moc brzo, pak už třeba taky pozdě.
Abych se na ten den připravil, cvičil jsem se, po celé dva roky od chvíle, co jsem se dostal na střední školu. Vlastně jsem tím jen pokračoval v tréninku z kursů džuda, na které jsem chodil už od prvních tříd základky. Na střední jsem už ale nechodil nikam do kroužku, místo toho jsem každou chvíli sám běhal po školním hřišti, plaval v bazénu, nebo chodil do obvodní tělocvičny v naší čtvrti a tam posiloval na strojích. Byl tam jeden mladý instruktor, který mi zdarma vysvětlil, jak se při posilování správně protahovat a jak se používá který stroj, jak se má rovnoměrně posilovat celé tělo. Které svaly člověk dostatečně namáhá i v normálním životě, a které naopak procvičíte jen na stroji. Naučil mě, jak správně dělat bench press. Naštěstí jsem už od přírody dost narostl a cvičení mi navíc vypracovalo ramena do šířky a vyklenulo hrudník.
Šlo mi totiž o to, abych se cizím lidem jevil minimálně na sedmnáct. Nemohl jsem si totiž opravdu dovolit vypadat na patnáct, kolik mi ve skutečnosti bylo, to by mi jen komplikovalo život, ať bych se vrtnul, kam chtěl.
Kromě tohohle instruktora, paní, co k nám chodila denně na výpomoc, a pak ještě nejnutnějších hovorů ve škole, jsem už skoro s nikým z lidí nemluvil. Pokud jde od otce, s tím jsem se už dlouho skoro nestýkal. Bydleli jsme sice v jedné domácnosti, ale fungovali jsme každý v úplně jiném časovém rozmezí a otec byl navíc skoro pořád zahrabaný ve svém ateliéru. A navíc - což už jste ale asi pochopili i sami - jsem se každému setkání s ním prostě vědomě vyhýbal.
Ta nižší střední, kam jsem chodil, byla soukromá, a chodily do ní skoro výhradně jen děti z nejlepších, čili z bohatých rodin. Pokud jste neprovedli nějakou fatální pitomost, měli jste skoro automaticky zaručený postup výš. Ta škola vynikala hlavně tím, že v ní všichni měli bezvadné zuby, čisté šaty, a byli příšerně nudní. Pochopitelně, že mě neměl ve třídě nikdo rád. Vybudoval jsem si kolem sebe vysokou zeď a nikoho za ní nepustil. Navíc jsem se za tou zdí skoro úplně uzavřel a nevycházel ven.
Takového člověka ani nikdo mít rád nemohl. Vyhýbali se mi a dávali si na mě pozor. Možná jsem jim byl nepříjemný. Možná, že se mě občas i báli. Mě to ale nevadilo, spíš jsem byl rád. Ležela přede mnou celá hora úkolů, které jsem musel zvládnout bez cizí pomoci. Ve volných chvílích jsem vždycky chodil do školní knihovny a četl jako o život. Nejvíc ze všeho jsem ale hltal - školní vyučování. Tak, jak mi to tolikrát opakoval Kluk, co se mu říká Vrána.

Bookmark and Share
Knihovnice.cz je na sociálce... ne na úřadu, ale na sociálních sítích. Přidejte se k nám na Facebooku a Twitteru.

Facebook Knihovnice.cz Twitter Knihovnice.cz
Chcete zde
inzerovat?
Napište si o ceník
na adresu
Aktuálně Vám nabízíme
1062 recenzí
  (1005 ohodnocených)
1076 knih
  (956 ohodnocených)
a celkem 30094 čtenářských hodnocení
články pro RSS
Přidej na Seznam

PageRank ukazatel
Pachman, Richard - Kdokoliv
R e k l a m a
Martin, George R. R. - Divoké karty II.
Titul: Martin, George R. R. - Divoké karty II.
Sleva: 35 % (ušetříte 105 Kč)
Cena: 193 Kč

70 000 knih skladem. Najděte si novou oblíbenou knihu! Dobré Knihy.cz
Prodejte svoje knihy jiným čtenářům v online antikvariátu TrhKnih.cz
Antikvariát mezi lidmi
Zde může být Vaše reklama. Kontakt: reklama@knihovnice.cz
R e k l a m a
Starší kusy
(1) Mrtvá zóna
(2) Ženy - muži
Kniha má sice podtitul: Genderové role, jejich původ a vývoj, ale je to snad jediné místo, kde se slovo gender objevuje. V textu knihy je to striktně pohlavní role a pohlavní identita. Ne, že by se, ...
(3) Zmatek
Knihovnice.cz podporuje
Rosteme s knihou
Vydavatelství audio knih
Celé Česko čte dětem
Spřátelené weby
© 2004-2016 Alžběta Červená, Radek Červený, Václav Čermák. Všechna práva vyhrazena.
Publikování nebo šíření obsahu Knihovnice.cz je bez našeho výslovného souhlasu zakázáno.


TOPlist
Knižní startér - dejte šanci talentovaným autorům a zajímavým projektům