Murakami, Haruki - Na jih od hranic, na západ od slunce

[ Koupit knihu ]

Více informací k této knize najdete v detailu
Recenzi této knihy najdete zde
Nebyla nijak zvlášť hezká. Rozhodně to nebyl ten typ, na jakým by se vaše matka, když jí ukážete fotografii své třídy, začala celá rozplývat a ptát se vás, kdopak je tahle pěkná holčička? Mě se ale líbila už od chvíle, kdy jsme se poprvé potkali. Z fotografie byste to nepoznali, ale měla v sobě něco opravdu milého, čím si vás dokázala získat. Nebyla to známost, s jakou byste se mohli vytahovat před kamarády, jenže úplně to samé by se dalo říct i o mě.

Od druhého ročníku střední školy jsme spolu chodili do třídy, a několikrát jsme si dokonce dali i rande. Na to úplně první s námi šli ještě další kluk a holka, pak už jsme chodili jen sami dva. Dokázal jsem se s ní báječně uvolnit. Taky se mi s ní skvěle povídalo, protože jsem cítil, že mě pokaždé poslouchá ráda a s opravdovým zájmem. Mluvil jsem třeba jen o nějaké hlouposti, ale ona nadšeně hltala každé mé slovo, jako by to byl objev, který změní svět. Od doby, co jsem se přestal scházet s Šimamoto, se mi nestalo, aby mě nějaká holka poslouchala s takovým zápalem. Začala mě opravdu zajímat. Chtěl jsem o ní vědět všechno. Úplně všechno, do detailu. Třeba co každý den jí. Nebo jak vypadá pokoj, ve kterém bydlí, a jaký má výhled z okna. Jmenovala se Izumi, Studánka. Hned při prvním setkání jsem jí řekl, že má moc krásné jméno. "Studánka, jako ta v pohádce, co z ní vyšla víla, když tam někdo upustil sekyrku, že jo?" dodal jsem ještě, a ona se zasmála. Měla o tři roky mladší sestru a o pět let mladšího bratra. Její tatínek byl dentista. Jak jinak, bydleli ve vlastním domku a měli psa. Vlčáka, který slyšel na jméno Karl. Věřte tomu nebo ne, pojmenovali ho tak podle Karla Marxe. On totiž její tatínek byl kromě dentisty i komunistou. Jasně, i takoví lidé se na světě najdou. Možná, že by všichni dohromady naplnili třeba i pět velkých autobusů. Připadalo mi ale trochu zvláštní, že jedním z nich musí být zrovna otec mojí holky. On i jeho žena byli ke všemu vášniví tenisté a každou neděli trávili na kurtech. Kombinace tenisty, dentisty a komunisty v jednom se už vidí opravdu jen málokdy. Izumi to ale nevadilo. Komunismus ji vůbec nezajímal, své rodiče měla naproti tomu moc ráda a na ten tenis s nimi chodila, kdy se dalo. Zvala na něj několikrát i mě, ale mě tenis nikdy nebavil.
Když se Izumi dozvěděla, že jsem jedináček, záviděla mi. Ona své sourozence moc ráda neměla. Říkala o nich, že jsou to dva tupí, beznadějní hlupáci, a že by se cítila mnohem líp bez nich. A že být jedináček musí být perfektní, a ona sama že si to už dlouho přeje, protože by jí nikdo neotravoval a měla by klid.
Na naší třetí schůzce jsem jí dal pusu. Byla ten den na návštěvě u nás a moje matka byla zrovna na nákupech, takže jsme byli v celém domě úplně sami. Když jsem se k ní naklonil a položil svoje rty na její, zavřela oči a neřekla nic. Čekal jsem, že se rozzlobí, nebo odtáhne, a měl jsem proto připravených aspoň deset výmluv, ale nemusel jsem je vůbec použít. Se svými rty stále na jejích jsem ji objal a přitiskl ji k sobě. Bylo to koncem léta, takže měla na sobě jen lehké modrobílé šaty, v pase převázané šňůrkou, která ji vzadu visela jako ocásek. V dlani, kterou jsem jí tiskl k zádům, jsem cítil kovovou sponu její podprsenky, a na krku její horký dech. Srdce mi bušilo až někde v krku. Můj penis, tvrdý skoro k prasknutí, se dotknul jejího stehna, a ona se trochu odtáhla. Ale právě jenom trochu. Zdálo se, že jí to nevyvádí z míry, ani nijak nevadí.
Tak jsme se chvíli líbali na naší obývákové pohovce. Na židli naproti nám seděla kočka. My se objímali a ona se na nás chvilku dívala, pak se protáhla a usnula. Pohladil jsem Izuminy vlasy, a dal jí pusu na jedno její malé ucho. Měl jsem pocit, že musím něco říct, ale nevěděl jsem, co. Jako bych zapomněl všechna slova. Ani nadechnout jsem se málem nemohl. Tak jsem ji radši vzal za ruku a ještě jednou ji políbil. Dlouhou dobu jsme pak oba mlčeli.
Když jsem ji potom vyprovodil na vlak a vrátil se zas domů, nemohl jsem se vůbec uklidnit. Převaloval jsem se na pohovce a civěl do stropu. Nedokázal jsem se na nic soustředit. Nakonec se vrátila matka a řekla, že budeme brzy večeřet. Já ale vůbec neměl chuť k jídlu. Obul jsem si beze slova boty, vyšel ven a dvě hodiny se bezcílně loudal městem. Bylo mi divně. Už jsem nebyl sám, a přece jsem se cítil osamělejší, než kdy předtím. Jako bych si poprvé v životě nasadil brýle, a můj odhad vzdáleností se nadobro změnil. Vzdálené se naráz zdálo být na dosah ruky, co bylo doposud mlhavé, získalo znenadání úplně jasné obrysy.
"Mám hroznou radost. Jsem ti moc vděčná," řekla mi, když jsme se loučili. Moc rád jsem byl pochopitelně i já. Ani jsem nemohl uvěřit, že se vážně našla holka, kterou jsem směl líbat. Měl jsem opravdu důvod k radosti. A přesto moje štěstí nebylo úplné. Připadal jsem si jako na vysoké věži bez pevných základů. Čím víc jsem se ze své výšky rozhlížel do kraje, tím víc se mi třásly nohy. "Proč zrovna ona?" ptal jsem se sám sebe. Co jsem o ní vlastně věděl? Párkrát jsme se sešli a trochu si popovídali. Dostal jsem strach. Nezadržitelný, nepotlačitelný strach.
S Šimamoto bych určitě takhle neváhal, napadlo mě najednou. S Šimamoto bychom určitě jeden druhého prostě přijali, snadno a bez řečí. A bez pochyb.
Šimamoto ale byla pryč a já to věděl. Šimamoto teď měla svůj nový svět, a já zas svůj. Srovnávat s ní Izumi byla prostě hloupost. K ničemu by to ani nevedlo. Teď jsem přece žil v novém světě a dveře do toho starého se za mnou už zavřely. Nezbývalo, než se v tom novém světě co nejlíp zabydlet.
Zůstal jsem vzhůru až do chvíle, kdy se na východním obzoru začalo jasnit. Pak jsem si šel lehnout a naspal asi dvě hodiny, dal si sprchu a šel do školy. Chtěl jsem najít Izumi a promluvit si s ní. Znovu se ujistit, že to, co se stalo včera, nebyl jen sen. Potřeboval jsem slyšet, že to Izumi cítí stejně jako já, a potřeboval jsem to slyšet od ní. Včera říkala, že je moc ráda a že je mi vděčná. Teď ráno mi to ale celé připadalo jako nějaká moje fantazie. A k hovoru s Izumi se navíc jako naschvál pořád ne a ne naskytnout příležitost. O přestávce se neustále bavila s nějakou svojí kamarádkou, a jakmile vyučování skončilo, honem honem spěchala domů. Až na chodbě jsme se pak na chviličku setkali pohledem. Usmála se na mě a já zas na ní. Nic víc. Mě to ale stačilo. Jako by mi tím řekla: Neboj, je to pravda. Cestou domů vlakem už jsem žádné pochybnosti neměl. Chtěl jsem ji, a to bylo silnější, než všechna váhání a pochyby minulé noci. Měl jsem jasno i v tom, co od ní vlastně chci. Chtěl jsem ji svléknout. Sundat z ní šaty a pomilovat ji. Chtěl jsem, ale když ono mi to ještě připadalo tak vzdálené. Postupně však všechno v mých představách nabíralo mnohem konkrétnější obrysy a směr. Člověk prostě nejdřív ze všeho musí rozepnout zip na ženských šatech, pak ještě zbývá udělat asi dvacet nebo třicet menších rozhodnutí, no a pak už se jde na věc.
Úplně nejdřív ze všeho jsem se rozhodl, že si obstarám kondom. Ještě jsem sice zdaleka nebyl ve fázi, kdy bych ho opravdu potřeboval, ale napadlo mě, že je lepší být připravený. Jeden nikdy neví. Jít si ale nějaký jen tak koupit do lékárny bylo bohužel naprosto vyloučené. Neměl jsem na to ani vizáž (každý by ve mně poznal druháka ze střední školy), ani kuráž. V naší čtvrti sice bylo pár prodejních automatů, ale kdybych si u nich kupoval prezervativy, mohl by mě u toho někdo vidět a já bych pak měl problémy. Několik dní jsem si s tím vším marně lámal hlavu.
Nakonec to ale bylo mnohem jednodušší, než jsem si myslel. Pomohl mi jeden kamarád, co se v těchhle věcech už trochu vyznal. Šel jsem se s ním poradit. Hele, potřeboval bych nějaký kondomy, nevíš, kde je tak nejlíp obstarat? Není problém, jednu krabičku bych ti mohl dát třeba hned, povídá on jakoby nic. Brácha si jich nechává posílat poštou mraky. Co s nima dělá, to nemám tuchy, ale doma ve skříni jich máme celou hromadu. Když jich pár zmizí, ani si toho nevšimne. Tak mi jich prosím tě pár dones, jo? poprosil jsem ho. Příští den mi je pak předal ve škole v papírovém sáčku. Pozval jsem ho pak za to na oběd a požádal ho ještě, ať to zůstane jen mezi námi. Jasná věc, budu mlčet jako hrob, on na to. V praxi to pak vypadalo tak, že se s tím pár známým přece jen pochlubil, ti to pak řekli zase jiným známým, a od jedné takové známé se to dozvěděla i Izumi. Chtěla potom, abych po vyučování přišel na terasu na střeše školy.
"Hele, Hadžime, slyšela jsem, žes dostal od Nišidy prezervativy?" zeptala se Izumi.
To slovo jí vůbec nešlo z pusy. Vyslovila ho skoro, jako by to byl bacil nějaké nepěkné choroby.

Bookmark and Share
Knihovnice.cz je na sociálce... ne na úřadu, ale na sociálních sítích. Přidejte se k nám na Facebooku a Twitteru.

Facebook Knihovnice.cz Twitter Knihovnice.cz
Chcete zde
inzerovat?
Napište si o ceník
na adresu
Aktuálně Vám nabízíme
1062 recenzí
  (1004 ohodnocených)
1076 knih
  (955 ohodnocených)
a celkem 30004 čtenářských hodnocení
články pro RSS
Přidej na Seznam

PageRank ukazatel
R e k l a m a
Clementsová, Abby - Setkání o Vánocích
Titul: Clementsová, Abby - Setkání o Vánocích
Sleva: 25 % (ušetříte 75 Kč)
Cena: 223 Kč

70 000 knih skladem. Najděte si novou oblíbenou knihu! Dobré Knihy.cz
Prodejte svoje knihy jiným čtenářům v online antikvariátu TrhKnih.cz
Antikvariát mezi lidmi
Zde může být Vaše reklama. Kontakt: reklama@knihovnice.cz
R e k l a m a
Starší kusy
(1) Jiné povídky a jiné povídky
(2) Oblázek na obloze
(3) Anální vesmíry
Snadné si to nedělá ani autor a již v úvodním vymezení se kolem sebe kope jako kobyla v posledním tažení. Knihu sice vyhlašuje za "novou bibli atheismu", avšak na téže straně se dovolává nezbytnosti ...
Knihovnice.cz podporuje
Rosteme s knihou
Vydavatelství audio knih
Celé Česko čte dětem
Spřátelené weby
© 2004-2016 Alžběta Červená, Radek Červený, Václav Čermák. Všechna práva vyhrazena.
Publikování nebo šíření obsahu Knihovnice.cz je bez našeho výslovného souhlasu zakázáno.


TOPlist
Knižní startér - dejte šanci talentovaným autorům a zajímavým projektům