Murakami, Haruki - Norské dřevo

[ Koupit knihu ]

Více informací k této knize najdete v detailu
Recenzi této knihy najdete zde
Je mi sedmatřicet let a sedím na sedadle v Boeingu 747. Obří letadlo klesá vysokou vrstvou mraků níž a níž, brzy už přistaneme na hamburském letišti. Země pod námi je prosáklá studeným listopadovým deštěm. Technický personál v pláštěnkách, fádní letištní budova s vlajkami i reklamní billboardy BMW, všechno je tmavé jako krajina ze starého vlámského obrazu.

Takže jsem zase v Německu, napadá mě.
Letadlo přistává a nápis Zákaz kouření zhasíná. Ze stropních reproduktorů se začíná linout tichá hudba. Poznávám tu melodii. Je to Norwegian Wood od Beatles, v nasládlé orchestrální úpravě, a já díky ní jako vždycky naráz ztrácím klid. Vlastně - ne jako vždycky. Tentokrát mě vyvádí z míry mnohem víc a silněji než kdy předtím. Předkláním se a schovávám obličej do dlaní. Mám strach že mi praskne hlava.
Za chvilku už je tu německá letuška. Ptá se mě anglicky, jestli mi není špatně. Ne, jsem v pořádku, jen se mi trochu zatočila hlava.
"Opravdu vám nic není?"
"Ne, děkuji."
Letuška se usmívá. Z reproduktorů teď začala hrát nějaká skladba od Billyho Joela. Zvedám hlavu, dívám se na zamračenou oblohu nad Severním mořem a vzpomínám na věci, které jsem v životě ztratil. Na promarněný čas, na lidi, co umřeli nebo jsem je opustil, na vzpomínky, co už se nikdy nevrátí. Letadlo mezitím úplně zastavilo. Cestující rozepínají bezpečnostní pásy a z úložných prostorů vytahují kabáty a tašky, já jsem ale v myšlenkách pořád na té louce/plánii. Cítím vůni trávy a vítr na tvářích, slyším, jak zpívají ptáci. Je podzim 1969 a brzy mi bude dvacet...
Stejně jako před chvílí přichází letuška a sedá si vedle mne. Ptá se, jestli už je mi lépe.
"Jsem v pořádku, děkuji. Jen mi bylo trochu smutno," zkouším se pousmát.
"To znám. Sama se tak cítím každou chvíli," přikyvuje letuška. Vstává ze sedadla, usmívá se na mě.
"Přeji vám hezký výlet. Auf Wiedersehen!"
"Auf Wiedersehen!" odpovídám i já.

Na tu pláň si přesně vzpomínám i teď, po víc než osmnácti letech.
Hory, ze kterých několikadenní deštík smyl prach léta, svítily hlubokou, svěží zelení.
Říjnový vítr kýval sem a tam pampovou trávou, a na modré obloze visel přímo v zenitu jako přimrzlý dlouhý úzký mrak. Nebe bylo vysoké, až oči bolely. Vítr foukal přes pláň, zlehounka čechral Naočiny vlasy a ztrácel se v nedalekém smíšeném lese. Listí na vrcholcích stromů šumělo a odněkud z dálky se ozýval pes. Jeho lehce zastřený hlas jako by přicházel z jiného světa. Dál nebylo slyšet nic. Nezaslechli jsme už ani hlásek. A nepotkali ani živáčka. Jen dva červení ptáci vylétli, asi něčím poplašení, z pláně, a schovali se do lesa. A jak jsme tak šli, vyprávěla mi Naoko o studni.

Lidská paměť je záhadná. Když jsem na té pláni opravdu byl, skoro vůbec jsem si jí nevšímal. Neudělala na mě žádný zvláštní dojem. Vůbec by mě nenapadlo, že si ji budu ještě po osmnácti letech pamatovat do všech podrobností. Abych řekl pravdu, na krajinách mi tehdy naprosto. Myslel jsem na sebe, na krásnou Naoko, co jde vedle mě, na sebe a na ni, a pak zas na sebe. Byl jsem ve věku, kdy se - ať jsem viděl a pociťoval, co jsem chtěl, ať jsem přemýšlel, o čem jsem chtěl - všechny moje myšlenky nakonec vracely zpátky ke mně jako bumerang. A navíc jsem tehdy byl zamilovaný, a díky tomu jsem padal po hlavě do pěkně zamotané situace. Na to, abych se rozhlížel po okolí, jsem prostě neměl kdy.
Teď po létech mi ale vždycky ze všeho nejdřív přijde na mysl právě ta pláň. Vůně trávy, skoro neznatelný studený vánek, panoráma hor a štěkot psa, to jsou věci, které mi vyplují z paměti jako první; a tak živě, že mám pocit, že by stačilo natáhnout ruku a sáhnu si na to všechno prstem. Jen lidi v té krajině není vidět. Žádní tam nejsou. Ani Naoko, ani já.
V duchu se ptám, kam jsme se poděli a proč. Co se mi tenkrát zdálo být tak důležité, ona a já a můj svět, to všechno se někam vytratilo. Ani si už nedovedu rychle vybavit Naočin obličej. Jediné, co mi zbylo, je krajina bez lidí.
Jistěže když se rozpomínám dost dlouho, nakonec si na její tvář přece jen vzpomenu. Malé studené ruce, krásné rovné a na dotek tak jemné vlasy, měkké a kulaté ušní lalůčky a malá piha pod jedním z nich, v zimě kabát z velbloudí srsti, zvyk dívat se druhým do očí, když se na něco ptala, hlas, který se občas roztřásl (úplně jako by mluvila na vrcholku kopce, kde fouká silný vítr) - když jeden po druhém lovím z paměti takové dojmy, vybaví se mi najednou úplně přirozeně i její obličej. Nejdřív si vzpomenu na její profil, snad proto, že jsme vždycky chodívali vedle sebe. Pak se ke mně otočí, usměje se, trochu skloní hlavu, něco mi vypráví a zadívá se mi do očí, jako by se snažila zahlédnout nějakou rybku, která se míhá po dně průzračné studánky.
Než se ale rozpomenu, chvíli to trvá. A jak jdou léta, je ta chvíle čím dál tím delší.
Smutné, ale je to tak. Co kdysi trvalo jen pět vteřin, prodloužil čas na deset, pak na třicet vteřin a nakonec na minutu. Ta doba se prodlužuje jako večerní stíny. A už brzy nejspíš všechno nadobro propadne noci. Moje paměť a Naoko se od sebe neúprosně vzdalují. A zrovna tak i já se nenávratně vzdaluji od sebe samého, jaký jsem byl tehdy. Jen ta krajina, jenom ta říjnová pláň se mi zas a zas promítá v hlavě jako nějaká symbolická filmová scéna. Pořád a pořád mi s vlezlou umíněností vrtá v hlavě. Hej, probuď se, dosud jsem tady! Nespi, vstávej a pochop proč!
Nebolí to vrtání ani trochu. Jen zas a zas slyším ty prázdné, duté hlasy. A i ty nejspíš jednou zmizí, tak jako zmizelo všechno ostatní.
Jenže právě v letadle Lufthansy na hamburském letišti byly hlasy v mé hlavě vytrvalejší a silnější než kdy předtím. Vzbuď se a pochop! A proto se teď dávám do psaní. Jsem už totiž takový, že nic pořádně nepochopím, dokud se to nepokusím bez překrucování vypsat.

O čem že mi to vlastně Naoko tenkrát vyprávěla?
Už vím, vyprávěla mi o studni v polích. Nevím ani, zda taková studna doopravdy existovala. Spíš to asi byla jen představa, označení něčeho, co měla Naoko v sobě, spolu se spoustou dalších problémů, které se jí v těch nepěkných dnech začaly splétat v hlavě. Přesto si ale po jejím vyprávění už nedokážu tu svou krajinu s plání vůbec vybavit bez takové studny. Obraz studny, kterou jsem na vlastní oči nikdy neviděl, je do ní v mé hlavě nesmazatelně vypálen. Dovedu ji dokonce dopodrobna popsat. Leží tam, kde končí tráva a začínají stromy, přesně na hranici pláně a lesa. Sotva metr široká, temná díra, která se zčistajasna otevírá v zemi, záludně skrytá v trávě. Okolo není žádný plot, ani vyvýšené kamenné roubení. Je tam jen díra otevírající svůj chřtán Její kamenné obložení vybledlo v deštích do zvláštní, kalně bílé barvy. Místy je popraskané a některé kameny chybějí. Je vidět, jak do děr, které po nich zbyly, kloužou malé zelené ještěrky. Uvnitř v otvoru není vidět nic, ani když se nakloníte a zadíváte dovnitř.
To jediné, co o studni opravdu bezpečně vím, je, že je strašlivě hluboká. Tolik, že ani není vidět na dno. A tak je ta díra až po okraj plná tmy. Husté tmy, která vypadá, jako by ji navařili ze všech temnot, co jich na světě je.
"Je vážně hrozně, opravdu hrozně hluboká," hledala Naoko pečlivě slova. Občas tak mluvila. Snažila se najít přesný výraz, což to jí vždycky dlouho trvalo.
"Opravdu hrozně hluboká. Nikdo ale neví, kde přesně je, jenom to, že je někde v těchhle místech," řekla, zastrčila ruce do kapes svého kostkovaného vlněného kabátu a usmála se na mě, jako by mi chtěla potvrdit, že je to pravda.
"Ale to je přece hrozně nebezpečný," řekl jsem, "mít někde poblíž takovou studnu, a nevědět, kde je. Kdyby tam někdo spadnul, tak už se přece nikdy nemůže dostat ven."
"Nemůže. Uáááááááá, plesk, a je konec."
"A to se vážně stává?"
"Občas. Tak asi jednou za dva tři roky. Najednou někdo zmizí a nenajdou ho, ať hledají, jak chtějí. A pak začnou místní říkat: ten určitě spadl na pláni do studny."
"To není zrovna hezká smrt," řekl jsem na to.
"Je to strašná smrt," odpověděla Naoko a setřásla rukou stéblo trávy, které se jí zachytilo na kabátě.
"Komu se nepovede zlomit si při pádu vaz, kdo si třeba jen přerazí nohy, může křičet a volat o pomoc do ochraptění - nikdo ho nezaslechne, nikdo nepřijde nakouknout dolů přes okraj. Na dně kolem je jen tma a vlhko, a mezi vybělenýma lidskýma kostrama, co tam všude leží, lezou stonožky a pavouci. Někde vysoko nahoře kulatě svítí otvor jako úplněk v zimě. Kdo tam spadne, umírá sám a dlouho."
"Už jen z toho pomyšlení mi běhá mráz po zádech. Někdo by tu studnu měl najít a ohradit," řekl jsem já.
"Tu nejde najít. Můžeš jenom dávat pozor a nechodit mimo vyšlapanou cestu."
"Budu se jí držet."
Naoko vytáhla levou ruku z kapsy a chytla mou ruku.
"Ty se ale nemáš čeho bát. Nespadl bys tam, ani kdybys kolem chodil v noci bez baterky. Dokud jsem s tebou, jsem v bezpečí."
"Opravdu?"
"Fakt."
"Jak to můžeš vědět?"
"Vím to," řekla Naoko a stiskla mou ruku ještě pevněji. Cestou dál jsme chvíli mlčeli.
"Držím tě za ruku a prostě to cítím. Nemusím o tom přemýšlet. Teď, když jsem s tebou, ničeho se nebojím. Zlo ani tma nade mnou nemají žádnou moc."
"Snadná pomoc - stačí, když zůstaneme pořád spolu."
"Myslíš to vážně?"
"No jasně!"
Naoko se naráz zastavila. I já jsem zůstal stát. Položila mi ruce kolem krku a zadívala se mi do očí. V těch jejích jako by se hluboko uvnitř těžce přelévalo něco černočerného. Dlouho se tak na mne dívala. Pak si stoupla na špičky a tiše mě objala. Jen tak zlehka a na okamžik.
"Děkuju ti."
"Nemáš za co."
"Z toho, cos řekl, mám velkou radost. Opravdu," řekla a smutně se usmála - "i když právě to se nikdy nemůže stát."
"Proč?"
"Prostě to nejde. Prostě je to nemožné. Prostě..."
Naoko naráz zmlkla a dál už šla beze slova. Cítil jsem, jak jí v hlavě víří myšlenky, a tak jsem radši šel vedle ní a taky neříkal nic.
"Nebylo by to tak v pořádku. Ani pro tebe, ani pro mne," ozvala se nakonec.
"A proč by nemělo?" zeptal jsem se tiše.
"Nedokázal by ses mi věnovat pořád. Představ si, že bysme se vzali. Ty bys chodil do práce. Kdo by se o mě staral, až budeš v práci? Nebo až pojedeš na služební cestu? Chceš mě snad mít na krku až do smrti? To by přece nebylo fér. Tomu by se ani nedalo říkat vztah. Omrzela bych se ti. Co by to bylo za život? Jenom bych ti překážela, a to nechci. A moje problémy by se tím stejně neřešily."
"Ty přece nepotrvaj´ věčně," řekl jsem a vzal ji kolem ramen. "Jednou jim bude konec a pak si to všechno můžeme znova promyslet. Třeba budu naopak já potřebovat pomoc od tebe. Přece tady spolu nebudeme takhle účtovat. Jestli mě potřebuješ, tak tu prostě jsem pro tebe, rozumíš? Už si to všechno tolik neber. Povol trochu. Podívej se na věci z lepší stránky, a hned budeš veselejší."
"Proč mi to říkáš?" zeptala se naráz Naoko strašně suše znějícím hlasem. Polekal jsem se. Asi jsem se jí nějak dotkl.
"Proč?" ptala se Naoko, oči sklopené k zemi. "Vím sama, že je člověku líp, když si věci tolik nebere. Nemusíš mi to říkat, rozumíš? Kdybych ale udělala, co mi radíš, sesypu se na hromadu. Takhle to je se mnou už dlouho a je to tak i v tuhle chvíli. Nemůžu jinak. Jakmile jednou povolím, vymkne se mi všechno z rukou. Rozsypu se, rozfouká mě vítr. A víš proč? Nevíš? Tak jak mi potom můžeš říkat do očí to, cos právě řekl?"
Mlčel jsem.
"Nejsem tak v pořádku, jak se ti zdá. Je ve mně temno, mráz a zmatek... Proč jsi se mnou tehdy vůbec spal? Proč jsi mě nenechal na pokoji?"
Došli jsme do tichého borového hájku. Mrtvolky cikád, které tu od konce léta ležely vysušené všude po cestě, nám praskaly pod botami. Pomalu jsme kráčeli lesní cestou a dívali se do země, jako bychom něco hledali.
"Promiň," řekla Naoko a zlehka mě vzala za paži. Několikrát potřásla hlavou. "Nechtěla jsem ti ublížit. Už na to nemysli. Nezlob se. Nechala jsem se unést."
"Myslím, že ti asi pořád ještě doopravdy nerozumím, Naoko," odpověděl jsem jí. "Nejsem zrovna nejbystřejší. Chápu pomalu. Ale když mi dáš čas, porozumím ti jako nikdo jiný na světě."
Zastavil jsem se, zaposlouchal se do ticha. Špičkama bot jsem převracel mrtvé cikády a borové šišky. Skrz větve borovic bylo vidět nebe.
Naoko strčila ruce do kapes kabátu a nad něčím se zamyslela.
"Řekni mi, Tóru, máš mě rád?"
"Jasně že mám."
"Mohl bys mi v tom případě splnit dvě přání?"
"Tobě splním třeba i tři."
Naoko se zasmála a zavrtěla hlavou. "Dvě mi budou úplně stačit. Za prvé chci, abys věděl, že jsem ti opravdu moc vděčná za to, žes za mnou přijel. Jsem moc ráda. Hodně mi to pomohlo. Třeba to tak nevypadá, ale je to tak."
"Přijedu zas," řekl jsem. "A to druhý přání?"
"Chci, abys na mě nikdy nezapomněl. Aby sis pořád pamatoval, že jsem byla na světě a byli jsme spolu - jako třeba teď. Dokážeš to?"
"Nikdy na tebe nezapomenu," odpověděl jsem jí.
Nic na to neřekla a vydala se dál. Skrz koruny stromů jí na ramena kabátu dopadaly chvějivé paprsky podzimního slunce.
Zase jsme zaslechli psa. Zdál se nám být blíž.
Naoko vystoupila na vrcholek pahorku, vyšla z lesa, a po mírném svahu začala rychle scházet dolů. Já dva, tři kroky za ní.
"Pojď radši ke mně. Co když je tu někde ta studna?" zavolal jsem na Naoko.
Zastavila se, usmála a vzala mě za ruku. Dál už jsme šli spolu.
"Opravdu na mě nezapomeneš?" zašeptala tichounce Naoko.
"Nezapomenu," odpověděl jsem jí. "Na tebe nikdy."

Bookmark and Share
Knihovnice.cz je na sociálce... ne na úřadu, ale na sociálních sítích. Přidejte se k nám na Facebooku a Twitteru.

Facebook Knihovnice.cz Twitter Knihovnice.cz
Chcete zde
inzerovat?
Napište si o ceník
na adresu
Aktuálně Vám nabízíme
1062 recenzí
  (1004 ohodnocených)
1076 knih
  (955 ohodnocených)
a celkem 30061 čtenářských hodnocení
články pro RSS
Přidej na Seznam

PageRank ukazatel
R e k l a m a
Kepler, Lars - Playground
Titul: Kepler, Lars - Playground
Sleva: 30 % (ušetříte 105 Kč)
Cena: 244 Kč

70 000 knih skladem. Najděte si novou oblíbenou knihu! Dobré Knihy.cz
Prodejte svoje knihy jiným čtenářům v online antikvariátu TrhKnih.cz
Antikvariát mezi lidmi
Zde může být Vaše reklama. Kontakt: reklama@knihovnice.cz
R e k l a m a
Starší kusy
(1) Dolanův Cadillac
(2) Legendy starého Tonkinu
Knížečka obsahuje celkem jedenáct legend. Sedm se vztahuje k vietnamskému novému roku - Tet Nguyen Dan. Český čtenář se má možnost dovědět, koho zahánění Vietnamci novoročními petardami, jaké si tou ...
(3) Sběratel světů
Knihovnice.cz podporuje
Rosteme s knihou
Vydavatelství audio knih
Celé Česko čte dětem
Spřátelené weby
© 2004-2016 Alžběta Červená, Radek Červený, Václav Čermák. Všechna práva vyhrazena.
Publikování nebo šíření obsahu Knihovnice.cz je bez našeho výslovného souhlasu zakázáno.


TOPlist
Knižní startér - dejte šanci talentovaným autorům a zajímavým projektům