Rendellová, Ruth - Rotvajler

Více informací k této knize najdete v detailu
Recenzi této knihy najdete zde
Kapitola 1

Jaguár stál v rohu obchodu pod sochou jakéhosi nevýznamného řeckého božstva a žardiniérou. Inez napadlo, že o světě v němž žijeme, hodně vypovídá, když většina lidí při zaslechnutí slova "jaguár" pomyslí na auto, a ne na zvíře. Tenhle, černý a velký asi jako obrovský pes, byl kdysi tvorem džungle, které čísi dědeček, neohrožený lovec zvěře, zastřelil a nechal vycpat. Ten někdo zvíře přinesl den předtím do obchodu a nabídl je Inez nejdřív za deset liber, pak zadarmo. Je hanebné mít něco takového v domě, poznamenal, horší než být viděn v kožichu.
Inez si vycpané zvíře vzala jen proto, aby se ho zbavila. Zdálo se, jako by si ji žluté skleněné oči vyčítavě prohlížely. Sentimentální nesmysl, napomenula se v duchu. Kdo by ho koupil? Pomyslela si, že ve tři čtvrtě na devět ráno bude možná vypadat atraktivněji, ale byl pořád stejný, srst drsná na dotek, údy ztuhlé a výraz smutný. Obrátila se zády a v malé kuchyňce za obchodem zapnula konvici, aby si jako vždy připravila čaj, který si v poslední době vychutnávala většinou s Jeremym Quickem z horního patra.
Přesný jako vždy zaklepal na dveře a vešel právě ve chvíli, kdy do obchodu nesla podnos. "Jak se dneska máte, Inez?"
On jediný vyslovoval její jméno jako Španělé, Ínes, a pověděl jí, že Španělé ve Španělsku, ale ne v Jižní Americe, ho tak vyslovují, protože jeden z jejich králů měl vadu řeči, šišlal, a oni ho z úcty napodobovali. Zdálo se jí to dost sporné, ale byla příliš zdvořilá, než aby to vyslovila nahlas. Podala mu šálek a tabletu sladidla na lžíci. Vždycky přecházel sem a tam a šálek nosil s sebou.

"Co to, proboha, je?"

Věděla, že se zeptá. "Jaguár."

"Koupí to někdo?"

"Myslím, že se to zařadí k šedému křeslu a chelseaským porcelánovým hodinám, které tu budou stát, ještě až já už budu mrtvá."

Poplácal zvíře po hlavě. "Zeinab tu ještě není?"

"No prosím. Vysvětlila mi, že nemá nejmenší pojem o čase. V tom případě, odpověděla jsem, když nemáš pojem o čase, proč nikdy nepřijdeš dřív?"

Zasmál se. Inez si pomyslela, a ne poprvé, že je docela atraktivní. Pro ni příliš mladý, samozřejmě, nebo ne? Možná už ne dnes, kdy se názory na takové věci mění. Zdálo se, že nebude mladší o víc než o sedm či osm let. "Raději už půjdu. Někdy si myslím, že mám až příliš silný pojem o čase." Opatrně položil šálek a podšálek na tác. "Zřejmě došlo k další vraždě."

"Ach ne."

"Bylo to ve zprávách v osm. A nedaleko odsud. Už musím jít."

Nečekal, až mu odemkne dveře obchodu a pustí ho ven, vrátil se cestou, kterou přišel a na Star Street vyšel vchodem pro nájemníky. Inez nevěděla, kde pracuje, někde na severním předměstí Londýna, a jeho práce měla něco společného s počítači. Tolik lidí to dnes dělá. Měl matku, kterou měl velmi rád a přítelkyni, ale o citech k té se nikdy nezmiňoval. Jen jednou byla Inez pozvána do jeho bytu o patro výš, obdivovala minimalistické zařízení a střešní zahradu.
V devět otevřela dveře obchodu a vynesla na chodník stánek s knihami. Vystavovala tady stařičké paperbacky od zapomenutých autorů, ale občas nějaký za padesát pencí prodala. U obrubníku kdosi parkoval hodně špinavou bílou dodávku. Všimla si upozornění, nalepeného na okně dodávky: Nemýt. Vozidlo prochází vědeckou analýzou špíny. To ji rozesmálo.
Den bude krásný. Nebe bylo jemně světle modré a slunce vycházelo nad terasami domků a vysokými třípatrovými obchody. Bylo by příjemně, kdyby byl vzduch svěží a nepáchl naftou, emisemi a zeleným kari a pozůstatky po mužích, kteří si časně ráno chodili ulevovat za plakátovací plochy, ale to byl moderní život. Popřála dobré ráno panu Khourymu, který (trochu optimisticky) natahoval markýzu nad vchodem do vedlejšího klenotnictví.

"Dobré ráno, madam." Hlas měl sklíčený a trpký jako vždy.

"Na náušnici se mi ztratilo takové to, jak se to jen jmenuje, držátko," usmála se. "Myslíte, že byste mi ji mohl opravit, když vám ji přinesu?"

"Uvidím." Vždycky tak odpovídal, jako by člověku prokazoval laskavost. Na druhou stranu vždycky všechno opravil.

Po Star Street bez dechu přibíhala Zeinab. "Dobrý den, pane Khoury. Ahoj, Inez. Promiň, že jdu pozdě. Víš přece, že nemám pojem o čase."

Inez vzdychla. "To mi říkáš vždycky."

Zeinab o svou práci nepřišla, protože kdyby byla Inez upřímná sama k sobě, a to skoro vždycky byla, její asistentka byla lepší prodavačka než ona. Prodala by i pušku na slony ochránci životního prostředí, jak jednou prohlásil Jeremy. Za něco z toho vděčila svému vzhledu, samozřejmě. Zeinabina krása byla důvodem, proč do obchodu přicházelo tolik mužů. Inez si nelichotila, měla hodně sebejistoty, ale věděla, že nejlepší dny už má za sebou, i když dřív vypadala stejně dobře jako Zeinab, ale v pětapadesáti už jí nemohla konkurovat. Ušla hodný kus cesty od té ženy, kterou byla, když ji Martin poprvé spatřil před dvaceti lety. Žádný chlapík by už si nezašel, jen aby si od ní koupil keramické vajíčko nebo viktoriánský svícen.

Zeinab vypadala jako hlavní hrdinka některého z filmů, které natáčel Bollywood. Černé vlasy nesahaly jen k pasu, ale až ke štíhlým stehnům. I kdyby se zahalila jen do svých vlasů, mohla by na koni projet Star Street ve vší slušnosti. Její tvář vypadala, jako by někdo vzal ty nejlepší rysy z půltuctu nejslavnějších filmových hvězd současnosti a dal je dohromady. Když se usmála, srdce mužů tála a nohy se jim chvěly. Ruce se podobaly světlým květům tropických stromů a pleť měla texturu liliových plátků, ozářených zapadajícím sluncem. Vždycky nosila velmi krátké sukně a velmi vysoké podpatky, zářivě bílá trička v létě a zářivě bílé nadýchané světry v zimě a jediný diamant (nebo prostě třpytivý kámen) na jedné straně dokonalého nosu.

Hlas už neměla tak atraktivní, přízvuk neměl ty roztomilé hudební tóny horních tříd z Karáčí, ale spíš připomínal dialekt Elizy Doolittleové z My Fair Lady, což bylo zvláíštní vzhledem k tomu, že její rodiče žili v Hampsteadu a podle ní se mohla považovat v podstatě za princeznu. Dnes na sobě měla modrou koženou sukni, opálově černé punčocháče a svetr, připomínající kožešinu angorského králíka, bílý jako sníh a nadýchaný jako labutí peří. Ladně si vykračovala obchodem, v jedné ruce držela čajový šálek a v druhé duhově zbarvenou péřovou prachovku, kterou smetala prach ze stříbrných stojánků, starožitných hudebních nástrojů, cigaretových pouzder, ovocem zdobených broží ze třicátých let, mis Clarice Cliffeové a čtyřstěžníku v lahvi. Zákazníci si ani nedovedli představit, jakou práci dá udržet takový obchod v čistotě. Prach mu rychle dodával ošumělý vzhled, jako by se tu nikdy neuklízelo. Zastavila se před jaguárem. "Odkud se tu vzal?"

"Dal mi ho jeden zákazník. Když už jsi včera byla pryč."

"Dal ti ho?"

"Myslím, že věděl, že ta hrůza nemá žádnou cenu."

"Našli další zavražděnou dívku," poznamenala Zeinab. "Dole v Bostonu." Někdo neznalý by si mohl myslet, že mluví o Bostonu v Massachusetts, nebo dokonce o Bostonu v Lines, ale ona měla na mysli Boston Street, NW1, táhnoucí se podél stanice Marylebone.

"To už je kolikátá?"

"Třetí. Jakmile dostanou naproti noviny, donesu je."

Inez u výlohy pozorovala vůz, zajíždějící k chodníku za bílou dodávkou. Zářivě tyrkysový jaguar patřil Mortonu Phiblingovi, který se tu téměř vždy ráno zastavil jen proto, aby se podíval na Zeinab. Nemusel nastavovat parkovací hodiny, protože jeho řidič zůstal sedět v autě, a pokud se objevil dopravní policista, prostě odjel a objížděl blok. Pan Khoury potřásl hlavou, pravicí si prohrábl bohatý plnovous a zašel dovnitř.

Morton Phibling vystoupil z jaguaru, s úsměvem si přečetl upozornění na špinavé dodávce a vrazil do obchodu, dveře nechal pootevřené, rozepnutý plášť z velbloudí srsti za ním vlál.

Nikdo nikdy neslyšel, že by se obtěžoval s nějakým pozdravem. "Prý je tu další zmasakrovaná mladá dáma."

"Když to tak chcete nazývat."

"Přišel jsem se popást pohledem na měsíci mého potěšení."

"To vy vždycky," poznamenala Inez.
Mortonovi bylo něco přes šedesát, byl malý a podsaditý, s hlavou, která se nejspíš vždycky zdála pro jeho tělo příliš velká, leda by se byl trochu srazil. Nosil brýle, o kterých se nedalo říct, že jsou tónované, spíš zabarvené do neprůhledné temné fialové. Žádný krasavec, ani pokud Inez mohla soudit, nijak zvlášť milý či zábavný, ale byl velmi bohatý, vlastnil tři domy a dalších pět aut, všechny nastříkané nějakou výraznou barvou, banánově žlutou, oranžovou, šarlatovou a limetkovou. Miloval Zeinab; jiným slovem se to nedalo vyjádřit.

Zeinab měla plno práce s nalepováním cenovky na spodní část wedgwoodského džbánu, ale vzhlédla a věnovala mu jeden ze svých úsměvů.

"Jak se vám dnes vede, drahoušku?"

"Dobře a neoslovujte mě drahoušku."

"Tak o vás přemýšlím. Myslím na vás ve dne v noci, víte, Zeinab, za rozbřesku i za soumraku."

"Mě si nevšímejte," poznamenala Inez.

"Nestydím se za svou lásku. Vytroubil bych ji ze střech domů. V noci na svém lůžku ji hledám, tu, již má duše miluje. Vstávej, má lásko, má pravá lásko, a přijď." Vždycky tak vykládal, ačkoli si ho ani jedna z žen nevšímala. "Jak nádherná je lilie po ránu!"

"Dáte si šálek čaje?" zeptala se Inez. Cítila potřebu dalšího šálku, nedělala by ho jen pro něj.

"Nevadilo by mi si jeden vypít. Vezmu vás dneska na večeři do Le Caprice, drahoušku. Doufám, že jste nezapomněla."

"Samozřejmě jsem nezapomněla a neříkejte mi drahoušku."

"Vyzvednu vás doma, ano? V půl osmé, vyhovuje vám to?"

"Ne, to mi nevyhovuje. Kolikrát bych vám měla vykládat, že kdybyste pro mě přijel domů, můj táta se zcvokne? Víte, co udělal mojí sestře. Chcete, aby mě propíchl nožem?"

"Ale mé pozornosti jsou počestné, miláčku. Už nejsem ženatý, chci si vás vzít, hluboce si vás vážím."

"To neznamená - chci říct, to není žádný rozdíl," odsekla Zeinab. "Neměla bych nikam chodit sama s mužem. Nikdy. Kdyby táta věděl, že budu s vámi sama v restauraci, vyletí z kůže."

"Tak rád bych viděl váš krásný domov," zalitoval Morton Phibling toužebně. "Byla by to pro mě taková radost, kdybych vás viděl ve vlastním prostředí." Ztišil hlas, i když Inez nebyla v doslechu. "A ne v téhle díře, kde jste jako nádherný motýl na hromadě hnoje."

"Nedá se nic dělat. Sejdeme se v tom Le jaksejenjmenuje."

V malé kuchyňce za obchodem Inez zalévala vroucí vodou tři čajové sáčky a zachvěla se při představě strašlivého Zeinabina otce. Rok před tím, než Zeinab začala pracovat ve Star Antiques, téměř zavraždil její sestru Nasrín za to, že zneuctila jeho dům, když zůstala přes noc u svého přítele. "A to ani nic neprovedli," dodávala Zeinab. Nasrín nezemřela, ačkoli ji pětkrát bodl do hrudníku. Celé měsíce se zotavovala v nemocnici. Inez víceméně věřila, že je pravda, i když pochopitelně nafouknutá, že by její prodavačka riskovala smrt, kdyby si vyšla s nějakým nápadníkem, pokud by nebyl schválený rodiči a samozřejmě navíc s garde. Odnesla čaj do obchodu. Morton Phibling, oznámila jí Zeinab, jim odešel koupit Standard.

"Přečteme si o té vraždě. Podívej, co mi dal tentokrát."

Vytáhla velkou brož, dvě růže a poupě na stonku, uložené na modrém saténu.

"To jsou opravdové diamanty?"

"Vždycky mi dává pravé diamanty. Muselo to stát tisíce. Slíbila jsem, že si to večer vezmu."

"To nebude nic těžkého," poznamenala Inez. "Ale dej si pozor, jak se nastrojíš. Když tohle budeš vystavovat, riskuješ, že tě někdo přepadne. A pamatuj, že je tady vrah, který je známý tím, že každé dívce, kterou zabije, něco ukradne. Už je tady zpátky."

Nebyl to ale Morton Phibling, ale žena středního věku, hledala nějaký kus z Crown Derby jako narozeninový dárek. Cestou dovnitř si vybrala jeden paperback, Petera Cheyneyho s obrázkem škrcené dívky na obálce. To jde pěkně dohromady, pomyslela si Inez, když si od ní brala padesát pencí a balila červený, modrý a zlatý porcelánový talíř. Morton se vrátil a zdvořile přidržel ženě dveře. Zeinab si pořád ještě prohlížela své diamantové růže, Mortona napadlo, že vypadá jako anděl rozjímající nad nějakou blaženou představou.

"Jsem tak rád, že se vám líbí, drahoušku."

"To vám pořád ještě nedává právo říkat mi drahoušku. Tak pojďte, přečteme si noviny."

Naklonily se nad ně společně s Inez. "Píšou, že se to stalo včera časně zvečera, kolem deváté," četla Zeinab. "Někdo ji slyšel křičet, ale neudělal nic, ani za pět minut, kdy viděl utíkat podél nádraží postavu, nejasnou postavu, jak říká, neví, jestli muže,či ženu, jen že na sobě měla kalhoty. Pak ji našel - ještě ji neidentifikovali - jak leží mrtvá na chodníku, zavražděná. Nepíšou, jak ji zabil, jen že obličej měla celý modrý. To bude další uškrcení. Nic o kousnutí."

"Ty řeči kolem kousnutí jsou jen nesmysl," namítla Inez. "To první děvče mělo na hrdle stopu po kousnutí, ale DNA je zavedlo k jejímu příteli. Co lidi neudělají ve jménu lásky! Samozřejmě že mu hned dali jméno Rotvajler a to jméno mu zůstalo."

"Vzal jí tentokrát něco? Ukaž, podívám se." Zeinab přečetla článek až do konce. "Nejspíš to nevědí, když ani netuší, kdo to je. Co to vzal těm ostatním?"

"Stříbrný zapalovač s iniciálami vysázenými granáty té první," odpověděl Morton, a předvedl tak své podstatné znalosti klenotnictví, "a zlaté kapesní hodinky té druhé."

"Nicole Nimmsová a Rebecca Milsomová, tak se jmenovaly. Zajímalo by mě, co to bude tentokrát. Určitě to nebude mobil, to bych se vsadila. Všichni ti mizerové na ulicích kradou mobily, tak to nevypadá na ně, co?"

"Jen si dejte pozor, až půjdete večer do Le Caprice, drahoušku," upozorňoval Zeinab Morton, který si zřejmě nevšiml jaguára. "Nejraději bych pro vás poslal limuzínu."

"Jestli to uděláte, nepřijdu," varovala ho Zeinab, "a zase jste mi řekl drahoušku."

"Vezmeš si ho?" zeptala se Inez, když odešel. "Je pro tebe trochu starý, ale má spoustu peněz a není zas tak šatný."

"Trochu starý! Musela bych utéct z domova, víš, a to by byla hrůza. Nerada bych odešla od chudáka mámy."

Cinkl zvonek u dveří a vešel jakýsi muž, chtěl koupit stojan na květiny. Nejraději z tepané litiny. Zeinab mu věnovala jeden ze svých úsměvů. "Máme tu roztomilou žardiniéru, kterou bych vám ráda ukázala. Teprve včera jsme ji dostali z Francie."

Ve skutečnosti pocházela z výprodeje z bazaru v Church Street. Zákazník civěl na Zeinab, která si dřepla vedle jaguára, aby mohla třínožku vytáhnout zpod hromady indiánských pokrývek, obrátila k němu obličej a odhrnula z ní dvě křídla černých vlasů jako kdyby odhalovala nádherný obraz.

Bookmark and Share
Knihovnice.cz je na sociálce... ne na úřadu, ale na sociálních sítích. Přidejte se k nám na Facebooku a Twitteru.

Facebook Knihovnice.cz Twitter Knihovnice.cz
Chcete zde
inzerovat?
Napište si o ceník
na adresu
Aktuálně Vám nabízíme
1064 recenzí
  (1007 ohodnocených)
1091 knih
  (957 ohodnocených)
a celkem 30447 čtenářských hodnocení
články pro RSS
Přidej na Seznam

PageRank ukazatel
R e k l a m a
Autissierová, Isabelle - Náhle sami
Titul: Autissierová, Isabelle - Náhle sami
Sleva: 35 % (ušetříte 91 Kč)
Cena: 168 Kč

Prodejte svoje knihy jiným čtenářům v online antikvariátu TrhKnih.cz
Antikvariát mezi lidmi
Zde může být Vaše reklama. Kontakt: reklama@knihovnice.cz
R e k l a m a
Starší kusy
(1) Neschopnost
(2) Skleněný ďábel
Dobrých detektivek není nikdy dost! Obálka knihy spolu s názvem vytváří zcela zajímavou publikaci. Díky velice dobrému překladu do češtiny mne kniha zaujala od počátku... Helene Turstenová se ...
(3) Až nadejde čas
Knihovnice.cz podporuje
Rosteme s knihou
Vydavatelství audio knih
Celé Česko čte dětem
Spřátelené weby
© 2004-2017 Alžběta Červená, Radek Červený, Václav Čermák. Všechna práva vyhrazena.
Publikování nebo šíření obsahu Knihovnice.cz je bez našeho výslovného souhlasu zakázáno.


TOPlist
Knižní startér - dejte šanci talentovaným autorům a zajímavým projektům